We'll be kind: pozitivní
Zobrazují se příspěvky se štítkempozitivní. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkempozitivní. Zobrazit všechny příspěvky

3. listopadu 2013

Proč jsme vegani :)

Jsem nadšená, že můžu konečně sdílet naše nové krásné československé komunitní video Proč jsme vegani :)

Na videu se sešlo téměř padesát lidí se stručnými výpověďmi o tom, co je motivuje nekonzumovat živočišné produkty a snažit se žít o něco ohleduplnějším životem. Mám velkou radost, že se sešlo tolik příspěvků, většinu z lidí jsem dosud neznala, je úžasné vidět, kolik stejně smýšlejících lidí okolo nás žije a je ochotno sdílet svoje nadšení a lásku.

Doufám, že video a jeho pozitivní náboj osloví i ty, kteří dosud myšlenkám veganství nefandili, nechápali je, odsuzovali je či je nezajímaly. Přijměte video jako krok směrem k vám - jeho cílem není oslavovat naši dokonalost a morální nadřazenost, naopak, rádi bychom myšlenky, které mají význam pro nás, rozšířili do světa. Každá snaha o zlepšení věcí kolem nás má smysl.

PS. Na videu jsme i já a moje veliké kotě, to se bohužel v záběru moc nevyznamenalo, okázale ignorovalo kameru a sledovalo, co kolem lítá :)

Doufám, že budete z videa nadšeni a inspirováni a dojati tak jako my :)




Fotogalerii se všemi lidmi najdete zde, výběr mých nejoblíbenějších pod tímto článkem :)

Video bylo vytvořeno ve třech verzích o různé délce a s různým hudebním podkladem. Více na www.ProcJsmeVegani.cz.

Video vytvořilo Soucitně.cz :)












21. června 2013

Přemysl Pitter

Když byl Přemysl Pitter za nacistické okupace předvolán na gestapo a vyšetřován za to, že přes zákazy pomáhá židovským dětem, skrývá je a materiálně podporuje jejich rodiny, řekl vyšetřujícímu příslušníku gestapa: Ano, to dělám. Ale z lidského hlediska to jistě pochopíte.

Odzbrojující, pro mě fascinující. Přemysl Pitter byl člověk naplněný láskou k bližnímu. Křesťanskou láskou - byl evangelík. To okamžitě v některých z vás (soudím podle očekávané cílové skupiny tohoto blogu) jistě vyvolá zdrženlivost: křesťan a jakýkoli věřící, ten je indoktrinovaný církví atd. Ponechám vás při tom, nicméně pokud si nějak představujeme skutečné hodnoty křesťanství, jak byly zamýšleny jeho udávaným autorem, tedy bezprostřední láska k bližnímu, pak Přemysl Pitter je pro mě jejich naprostým zosobněním.

Stokrát doporučuju shlédnout dokument historie.cs, který je Pitterovi věnovaný. V padesáti minutách jsou představeny některé z jeho klíčových činů, myšlenek a postojů. Dokument byl pro mne fascinující. Myslím si, že je zcela úžasné, že na světě existují takoví lidé, jako je Pitter, a tisíckrát za ně díky.

Pořad Křesťanská duše Přemysla Pittera, historie.cs: ceskatelevize.cz/porady/10150778447-historie-cs/211452801400020

Ve zkratce: radikální pacifista, který se pro svoji podporu odpíračů války dostal do sporu s Masarykem a byl vězněn, aktér mezinárodního mírového hnutí, zakladatel domu péče o chudé děti, "český Nicholas Winton" - zachránce židovských dětí za protektorátu, po válce organizátor péče o sirotky a opuštěné děti české, židovské i německé (za což si vysloužil ostré odsouzení české společnosti - pomáhá dětem německých zrádců, a byl tak českým národem prakticky odsouzen k zapomnění), vegetarián a aktér mezinárodního vegetariánského hnutí, autor dětem určených knih o lásce ke zvířatům a jejich ochraně, po nuceném odchodu z Čech (komunistický režim ho chtěl odklidit do jáchymovských dolů) pastor a pracovník v uprchlickém táboře odsunutých Němců v Německu.

Jeho bezprostřednost a upřímnost v názorech ho dostala nejen z vyšetřovny gestapa, ale i od vojenského soudu za první světové války, kde byl odsouzen k trestu smrti za to, že odmítl střílet, a následně za to, že dezertoval. Díky své výmluvnosti a díky tomu, že na rovinu řekl, proč udělal to, co udělal, a proč to považuje za správné, byl nakonec omilostněn.

O jeho vegetariánských aktivitách (mimojiné založil prvorepublikový Československý vegetářský klub) napsal před lety dvoudílný článek Jan Šťastný do Zpravodaje Svobody zvířat (momentálně není k dispozici online, pokusím se zajistit). Něco o Pitterových aktivitách za zvířata také např. zde: animalrights.webz.cz/premysl_pitter.htm

"[Ježíš říká,] že lidé mají milovat ostatní stejně bezvýhradně, jako on. Někdo to překládá jako Milujte své nepřátele, to je věta, která se Pitterovi připisuje. On měl tuto schopnost. Ono se to těžko chápe, poněvadž my všichni svým způsobem uvažujeme na základě té pozemské spravedlnosti - to, že zločin má být potrestán tou lidskou pozemskou spravedlností. Ale on z hlediska té pozemské spravedlnosti neuvažoval, on byl zřejmě schopen uvažovat z té nebeské, nebo božské, a proto nevnímal, kdo je přítel a kdo nepřítel, on byl schopen milovat bez ohledu na to, co ten člověk spáchal." (mluví spisovatel Pavel Kosatík)


"... právě proto, že byl tak nezařaditelný, to znamená tak bezprostřední křesťan, v každé situaci, tak odzbrojoval. Tak jako za okupace řekl při vyšetřování na gestapu, když na něj Árijský boj donášel, že Židy skrývá, on tomu gestapákovi řekl, Ano, to dělám. Ale z lidského hlediska to jistě pochopíte." (mluví historik Jan Stříbrný)


Tenhle článek jsem chtěla napsat už dlouho, od okamžiku, kdy jsem dokument viděla. Je to moje pocta Přemyslu Pitterovi, památka na něj a moje neskonalé díky za to, kým byl.

Post scriptum: Myslím, že je potřeba na tomto místě zmínit ještě některé další lidi, kteří spolu s Přemyslem Pitterem působili a nebo by měli být z podobných důvodů pamatováni. Jeho celoživotní spolupracovnice Olga Fierzová, a další významný prvorepublikový vegetarián, sportovec Emerich Rath. Ten stejně jako Pitter za nacistické okupace pomáhal Židům - ve skladu svého obchodu se sportovními potřebami po celou dobu války ukrýval svého židovského zaměstnance. Platil veliké pokuty za to, že se bavil s Židy, že jim přes zákaz dovolil nakupovat ve svém obchodě. Tři měsíce byl držen ve vyšetřovací vazbě gestapa. Jako spousta jiných lidí, jež byli pronásledováni nacisty a jen o málo let později padli znova do rukou vyšetřovatelů tentokrát komunistických, i on byl v roce 1952 opět vyslýchán pro nežádoucí názory a aktivity (podnikání, tremping). Po drastických výsleších byl uvězněn a poslán do pracovního tábora. Umírá v roce 1962 s minimálním důchodem v necelých osmdesáti letech - až do posledních dní byl, stále jako vegetarián a sportovec, ve výborné kondici. (Za představení Emericha Ratha vděčím Honzovi Šťastnému, informace zde pochází z jeho přednášky o českých zakladatelích vegetariánského hnutí).

16. března 2013

Slovinsko zakazuje kožešinové farmy a divoká zvířata v cirkusech

Slovinsko minulý týden (7. března 2013) zakázalo chov i lov divokých zvířat pro kožešiny, kůži a peří. Spolu s tím zakázalo i používání divoce žijících zvířat v cirkusech a podobných představeních. Připojilo se tak k mnoha státům Evropy, v nichž už některý ze zákazů platí. Kdy se přidá i Česká republika?

Zákaz chovu zvířat pro kožešiny

V Evropě platí úplný zákaz chovu zvířat pro kožešiny ve Velké Británii, Rakousku, Chorvatsku, Bosně a Hercegovině a nyní i ve Slovinsku. Zákaz chovu některých druhů zvířat platí v Dánsku a Nizozemsku. Nepřímé zákazy (takové, které zpřísňují podmínky chovu všech nebo některých druhů zvířat natolik, že jsou pro chovatele zcela nerentabilní a tak se chovy v dané zemi téměř nebo zcela nevyskytují) platí ve Švédsku, Německu, Švýcarsku, Srbsku a Bulharsku.(1)

V ČR právě probíhá kampaň Svobody zvířat za zákaz kožešinových farem Ukažte to vládě. Na webu www.ukaztetovlade.cz je možné podepsat petici, odeslat dopis ministru zemědělství a dalším zodpovědným osobám a sdílet celou kampaň s ostatními.

Za jediný rok je podle odhadů kvůli své kožešině na světě zabito 90 milionů zvířat. Skutečné číslo bude pravděpodobně mnohem vyšší (např. kvůli neevidovaným lovům zvířat pytláky). Tři čtvrtiny těchto zvířat jsou drženy na farmách.(2)

Kampaně za zákaz kožešinových farem v některých dalších zemích:
Irsko: Ban Fur Farming in Ireland 
Finsko: tarhauskielto.fi a animalia.fi/furfarmfreefinland
(Pokud víte o kampaních v dalších zemích Evropy i světa, dejte vědět, prosím.)


Více o problematice: protisrsti.cz
Kampaň Ukažte to vládě: ukaztetovlade.cz
O schválení zákazu ve Slovinsku: veganstvo.net (ve slovinštině)


Zákaz používání divoce žijících zvířat v cirkusech

Zákaz používání volně žijících zvířat v cirkusech platí například v Rakousku (3), Maďarsku (4) či Číně (5), schválen byl v říjnu minulého roku v Nizozemsku (6) a nyní v již zmíněném Slovinsku. Řecko dokonce v cirkusech zakázalo používání jakýchkoli, tedy i domestikovaných zvířat, stejně tak např. Bolívie. (7, 8) V několika dalších zemích se zákazy projednávají, intenzivně např. ve Velké Británii.(9)

V České republice vede kampaň za zákaz používání zvířat v cirkusech Svoboda zvířat. V současné době je v ČR zakázáno používání nově narozených primátů, ploutvonožců, kytovců (kromě delfínovitých), nosorožců, hrochů a žiraf.(10) Údajně od roku 1988 se v našich cirkusech také nechovají lední medvědi z toho důvodu, že je jejich drezura velmi nebezpečná a byla spojena s několika smrtelnými zraněními tzv. krotitelů.(11)

Kampaň Cirkusy bez zvířat: cirkusybezzvirat.cz (pozn. Některé informace na stránkách nejsou aktuální, např. informace o stavu zákazů v jednotlivých zemích. O jejich aktualizaci jsem se pokusila v tomto článku.)

Sloni a další zvířata v cirkusech jsou běžně cvičena za pomoci
bití a fyzických trestů. Těžko si představit, že by bylo možné
donutit slona stát na hlavě či tygra proskakovat hořícím
kruhem jakýmkoli jiným způsobem.

(1) www.protisrsti.cz
(2) tamtéž

(3) www.cirkusybezzvirat.cz/2011/03/rakousky-zakon-zakazuje-volne-zijici-zvirata-v-cirkusech
(4)
www.fauna.hu/en/faunas-work/wild-animals 
(5) www.huffingtonpost.com/2011/01/20/china-bans-animal-circuses_n_811664.html
(6) www.animalequality.net/node/500
(7) www.svobodazvirat.cz/novinky/recko-jako-prvni-zeme-v-evrope-zakazalo-verejne-vystupovani-cirkusu-se-zviraty.htm
(8) www.guardian.co.uk/world/2009/jul/31/bolivia-bans-circus-animals
(9)
www.dailymail.co.uk/news/article-2108504/Wild-animals-circuses-WILL-banned-ministers-cave-demands-launch-crackdown.html a www.bornfree.org.uk/campaigns/zoo-check/circuses-performing-animals/circus-news/
(10) www.cirkusybezzvirat.cz/cirkusy/kde-plati-zakaz-cirkusu-se-zviraty
(11) Krotitelem dravé zvěře, Nový prostor č. 396, květen 2012

2. března 2013

For Herbie

Herbie, the dog who gained echo on Facebook and in media, and whom thousands of people followed and prayed for, has died yesterday. The dog and the man who found him and was trying to make his last days as full of love as possible, united people from many continents. The story is heartbreaking and wonderfully uplifting at the same time. The dog was abused so much and his head hardly looked like a dog's head at all. He went all blind and deaf, was severely emaciated, had a skull fracture, eye cataracts and cancer. Throughout all this, he managed to fight for his life incredibly and was enjoying the life as much as he could. The man who found him, a patrolman Doc Rick Broz, has given so much love and attention to Herbie, who was cared for at the vet's clinic during the week and going to Rick Broz's home over the weekend. The energy and the love that the people caring for Herbie gave to him are amazing acts of kindness, love and compassion. May they never be forgotten and may they create more of the good in this world that so much needs it.

Here is what I posted in the Justice for Herbie Facebook group and sent to Doc Rick Broz:
All my love... All my love, all my love, all my love that I can give to Herbie and the wonderful Doc Rick who gave so much to him, and to all the doctors and friends who changed this life incredibly for Herbie. This is a story to stay, an amount of acts of greatest kindness that will never disappear, even when Herbie has moved on. This chain of love and acts of ultimate kindness mean so much and keep changing things... I want the lonely and sad hearts to recover soon because what you did for the little brave beautiful soul is just heartwarming. I love you all.

Herbie in his home with his favourite yellow duck.

More on Herbie: fox8.com/tag/herbie/
Justice for Herbie FB page
Justice for Herbie FB group

Tentokrát nebudu překládat do češtiny, některé věci se lépe říkají pod rouškou jinojazyčnosti a těžko se překládají.

25. prosince 2012

PF 2013


Přání do nového roku z blogu We'll Be Kind :)

English:
In the new year: an ability to see love and beauty around us, to always follow the positive path, and to share all this with others,
To You from Baruška H. and Eliáš the Cat :) <3

9. března 2012

Holubí etudy

Jako pražské dítě se ve městě téměř všude setkávám s holuby. Ráda je pozoruju a mluvím na ně. Jsou legrační, jak ťapou po chodníku a hledají, co by kde zobli. Často odehrají nějakou vtipnou scénku. Je myslím docela objevné odložit na chvíli svoje zaujetí lidským světem a pozorovat něco tak přízemního (ve smyslu vertikálně), jako jsou holubi. A možná se jimi i fascinovat. A taky nemít strach, že budu trapný/trapná, nebo že je to dětinské, sedět někde na lavičce a komunikovat s holubem.
Jednou mě jeden holub moc pobavil, čekala jsem na přechodu přes silnici. Byla dlouho červená, na obou stranách stáli lidé, a mezi nimi holub. Stepoval tam na chodníku, až říkám, že tam přešlapuje jako kdyby čekal na zelenou, „Tak co je, už tu stojím pěkně dlouho a dost se u toho nudím.“ Najednou zelená, lidi z obou stran přecházejí, a spolu s nimi vykročí holub a suverénně šlape po přechodu. Zůstala jsem stát a sledovala ho; spořádaně přešel přechod, vystoupil na chodník, zastavil se a rozhlížel, kam teď. Nakonec si to namířil po ulici dál. Pár lidí si ho také všimlo, byla to moc hezká scénka, holub jde vedle lidí a lidé vedle holuba, všichni užíváme společně jednu cestu a dokážeme koexistovat – tedy existovat pospolu.

Přála bych si, abysme té koexistence alespoň do určité míry byli schopni. Už podruhé (musím se s radostí pochlubit!) se nám na autobusové zastávce blízko domu zabydlela holubí rodinka. Vystlali si větvičkami výklenek ve sloupu, nikomu tam nepřekáží, maminka sedí v hnízdě a táta hlídá o kousek výš. Minulý rok tam vychovali dvě holoubata, nejdřív to byli takoví holohlaví orlíci a pak zničehonic kluci nebo holky skoro stejně velcí jako máma, a pěkně ji tam vytlačovali. A před pár dny se nám tam uhnízdili znovu.
Pozorovala jsem holubí mámu dnes, když ke mně přišel starší pán a ptá se, „Taky se na ně díváte?“ „Jojo,“ a chystala jsem se říct něco jako že jsou moc šikovný. A pán pokračoval: „Je to hrozný, ty hnízda by se jim měly ničit, vždyť jich je tu hrozně moc, a tady přece sedět nesmějí.“ Aha. S pánem si tedy o holubech nepopovídáme. Potěšilo mě aspoň pomyšlení, že v naší zemi (ale jistě nejen zde) velká část lidí jenom reptá, že by se něco „mělo“, a sami s tím neudělají nic. A tak doufám, že pán dál zůstane jen u toho, že „by se holubi měli“ vyhánět, a nepůjde sám a nevyhodí holubí mámu i s vajíčky nebo s dětmi na zem a hnízdo do koše. Doufám, že zase budeme mít na zastávce autobusu dva malý holoubky :)

V časopise naší městské části jsem si pak dnes přečetla článek o zákazu krmení holubů. Píšou: „Holubi, holubi a zase holubi. Jakoby se jen vyslovením toho slova jejich počet zvyšoval. Je jich spousta, a to je problém. Způsobují alergie, šíří roztoče a hlavním problémem pro nás je jejich všudypřítomný trus... Ten může závažně poškodit naše zdraví a to, co dělá třeba s historickými památkami (…),“ atd. „K jejich snížení můžeme správným přístupem přispět my všichni. Třeba likvidací míst vhodných pro hnízdění holubů a umisťováním mechanických zábran.“
Myslím, že obvinění z ohrožování lidského zdraví jsou přehnaná, minimálně v našem prostředí (holubi v Praze jsou od pohledu většinou zdraví, v porovnání s některými městy v jiných zemích, a i tam hádám nelze mluvit o nějakém veřejném nebezpečí). Zájmu o zachování historické hodnoty budov rozumím, věřím ale, že situace není taková, aby bylo nutno ji řešit radikálně. Holubi ve městě bydlí spolu s námi a s dalšími ptáky, myškami i potkany (jeden mi přeběhnul cestu u domu), pavouky, komáry, mouchami, psy, kočkami, zajíci i srnkami (dva posledně jmenováné taky občas u nás potkávám). Na nás je naučit se s nimi žít, a pokud se nám jejich přítomnost v konkrétním místě akutně nelíbí (např. průchody, podchody, mosty, pavlače... na sídlišti se toho pár najde), zabránit jim sedávat tam a respektovat, že si najdou místo jinde. Snahy zabíjet holuby, trávit je, ničit jim vajíčka a hnízda, štvát na ně dravce, a podobné, „abychom se jich zbavili“, mi přijdou zcela nemístné. Srovnatelné s případnými pokusy fyzicky likvidovat bezdomovce a kohokoli dalšího, kdo se nám vedle nás nelíbí. (Doufám, že jsem teď nějakému blbci neposkytla inspiraci.)

Před pár dny se mi dále poštěstila trochu kuriózní „záchrana“ holuba. Na Staroměstském náměstí v Praze jsem si všimla holuba, který měl na krku provlečenou uschlou kůrku z vydlabaného krajíce chleba, vypadalo to, jako by měl chomout. Asi někde holubi krajíc chleba našli, vyzobali vnitřek a nějak ve snaze uzobnout si krajíc nadhodili a jednomu se zachytil na krku. V horším případě ho nějaký blbec chytil a chleba mu na krk provléknul, aby to bylo vtipné, nevím. Každopádně už mu pod tím nerostlo peří a příjemné to určitě nebylo, při létání ani při chůzi. Chytit se jen tak nenechal, takže na řadu přišla svačina a získávání důvěry. Pochopitelně se k rozdávání chleba slétla celá smečka, a tedy jsem tam dřepěla, plazila se za holubem s kůrkou na krku a pomalu ho lákala na drobky, a manévrovala mezi několika dalšími, kteří se chtěli na záchraně přiživit. Vtipné na tom bylo, že ten den na onom místě postavili ceduli Zákaz krmení holubů pod pokutou. Také se po pár minutách zjevila policejní hlídka, díkybohu mě nepovažovali za rušitele pořádku, takže jsem mohla pokračovat. Po úspěšném směřování drobků k žádoucímu holubovi o mě začal jevit větší zájem, takže jsem k němu postupně přibližovala ruku a nabízela mu, aby mi z ruky zobnul. K jeho smůle byl přítomen otrlejší Pišta1, který mi bez ostychu uzobával z druhé ruky přímo z housky. Takže jsem střídavě nabízela holubovi s „chomoutem“ a krmila holuba u housky. Nakonec, celkem asi po půl hodině, se kýžený holub osmělil a vzal si drobek z ruky. Pak už byla důvěra navozena a po chvilce jsem na něj mohla sáhnout a kůrku rozlomit. Najednou byla celá kůra z krajíce na zemi a můj milý holoubek ochlebíčkovaný se zamíchal mezi ostatní, poznala jsem ho pak ještě jednou podle opelichaného pásku na krku. Už ale bylo vše hotovo, tak jsem jim všem nadrobila ještě porci housky a mizela odtamtud, protože se už slétali další a vypadalo to na nedovolené shromažďování. Doufám tedy, že se holoubkovi bez chleba na krku chodí i létá líp :)

Slet holubů, Amsterdam
1 podle písničky „Strašlivý kocour Fous / Pištu Fištu rád by kous'“; Pišta a Fišta = holubové, kocour Fous = náš kocour Elí. Vzniklo při provokativních promenádách holubů na našem balkóně, přes okno kocourem ostře sledovaných...

26. listopadu 2011

Slepý pes našel vodící husu

Boxer Baks oslepl při loňské nešťastné události. Pod svá ochranná křídla si ho však vzala domáci husa jménem Buttons.
Čtyřletá Buttons vodí svého přítele buď pomocí dlouhého krku, nebo kejhání.
Jejich lidská opatrovnice, Renata Kursa z polského Lublinu, říká: "Buttons ho postupně zvedala na nohy a začla ho vodit. Jsou teď nerozluční - dokonce spolu honí pošťáka."

Přeloženo z http://www.metro.co.uk/weird/861546-cute-alert-goose-looks-after-blind-dog

Komentář: Nezávidím tomu či té, kdo do téhle domácnosti doručují poštu... Aby se na mě řítil boxer a čtyřletá husa...  :)


English: 
Goose looks after blind dog

Blind boxer dog Baks has got a new lease of life - after being taken under the wing of a pet goose called Buttons.
Buttons the four-year-old goose leads her pal around everywhere either by hanging onto him with her neck, or by honking to tell him which way to go.
Owner Renata Kursa, 47, of Lublin, Poland, was heartbroken when Baks was left blind after an accident last year.
'But gradually Buttons got him up on his feet and starting walking him around. They're inseparable now - they even chase the postman together,' she said.

Source: http://www.metro.co.uk/weird/861546-cute-alert-goose-looks-after-blind-dog

Commentary: Wouldn't like to deliver post to this family... Being chasen by a boxer and a four-year-old goose... :)

4. října 2011

Triggering compassion

Krásný názor, souhlasím...

Triggering Compassion


 “I think the most important piece of advice I can give is to ‘remember your story.’ It’s only when we forget that we, too, were once unaware or …’trapped in speciesist thinking’ that we become arrogant and judgmental. If we stay humble and remember that we had our own journey, I think it is key to having open and effective dialogues with people. I genuinely believe that people are good and want to do the right thing, and it’s that perception I approach every person I meet with. I don’t believe people wake up each morning trying to figure out how they can be as cruel as possible. But I do believe people wake up every morning FORGETTING to focus on how they can be as compassionate as possible. If that’s what we speak to – their compassion – then I believe that’s what will be triggered: compassion.” - Colleen Patrick-Goudreau


Colleen Patrick-Goudreau je skvělá americká autorka a lektorka. Začínala s kurzy veganského vaření, napsala několik úspěšných veganských kuchařek, přednáší a podcastuje na svém webu www.compassionatecooks.com

Přepis rozhovoru pro ARZone, z něhož je i tento úryvek: http://arzone.ning.com/profiles/blogs/transcript-of-colleen

Přejala jsem z http://www.nonhumanslavery.com/triggering-compassion

19. února 2011

Myšenka a člověk



Myšenka a člověk - moment setkání napříč živočišný druh a všechny odlišnosti, které nás rozdělují.

24. srpna 2009

Malý mír ve velké válce

Chci sem na blog umístit i něco, co se přímo netýká trápení a ponižování zvířat, ale co, doufám, stojí za přečtení, může motivovat a možná má přeci jen co říct i k našemu vztahu ke zvířatům. Je to moje školní esej o knize Malý mír ve velké válce (Michael Jürgs). Napsala jsem ji a umisťuju ji sem i proto, že se mě bizarnosti první světový války silně dotýkají, že je to moc pěknej příklad toho, čemu velmi nepřesně říkáme lidskost, a že v institucionalizovaném zabíjení příslušníků jiné uniformy osobně vidím velikou spojitost s institucionalizovaným zabíjením příslušníků jiného druhu a jiného než lidského jazyka. Velmi košatě řečeno... Snad neodradí zdánlivá délka textu. O spojitostech mezi válčením a hromadném zabíjení zvířat chci ještě dál psát.

O prvních válečných Vánocích první světové války, v roce 1914, uzavřeli vojáci bez vědomí vyšších důstojníků na téměř celé západní frontě spontánní vánoční příměří. Proti německé císařské armádě zde bojovali Britové, Francouzi a Belgičané. Až na výjimky to byli Němci, kdo v noci z 24. na 25. prosince vyzvali vojáky z protějších zákopů k přestávce ve střílení, k uzavření klidu zbraní a setkání v zemi nikoho.
Někteří vojáci nejprve začali v zákopech notovat vánoční koledy. Po celé délce německých opevnění vysunuli vojáci na předprseň malé, svíčkami osvětlené vánoční stromečky. Ty jim buď byly doručeny z domácí fronty, nebo je přinesli z nedalekých belgických a francouzských lesů. Z obou zákopů se ozývá volání Merry Christmas, Joyeux Noël, Frohe Weihnachten, někde se zpívá, někde vysunují lepenkové cedule s přáním hezkých Vánoc. Jinde Němci mávají bílou látkou a volají Camarades, camarades, rendez-vous nebo English, we are not shooting tonight. Vojáci z Hannoveru přinášejí za tmy před britské linie osvětlený stromeček, na jehož větve přivázali lístek s návrhem, aby uzavřeli vánoční příměří. U Armentieres v Belgii zase Sasové vrhají namísto svazku ručních granátů do nepřátelských zákopů zabalený čokoládový dort. V těstě byl vložen lístek s otázkou, zda je možné večer nestřílet.

Poté vojáci, většinou němečtí, navrhují setkání v zemi nikoho. Někteří rovnou vycházejí ze zákopů a beze zbraní směřují k protějším postavením. Volají We not shoot, you not shoot; nikdo na ně nestřílí. Na půl cesty v zemi nikoho se setkávají malé skupinky z obou znepřátelených stran a domlouvají klid zbraní, příměří, na většině míst za účelem toho, aby pohřbili mrtvé. Ti leží všude v rozbité zemi nikoho už dlouhé týdny a pohledu na ně se chtějí zbavit všichni. Když je příměří mezi vojáky domluveno, vylézají ze zákopů další a další, bezpečně a svobodně se pohybují v zemi nikoho a hromadně se setkávají tváří v tvář s vojáky z protějších armád.
Jako první pohřbívají mrtvé. Obě strany si navzájem pomáhají a mnohde drží dokonce společné smuteční obřady. Poté země nikoho začíná žít. Němečtí i britští (případně francouzští či belgičtí) vojáci si vyměňují konzervy, džem, pudink, tabák, doutníky, víno, rum, sušenky, chléb, a také šály, rukavice, ponožky, jež dostali jako dárek "od panovníka a vlasti" k Vánocům. Sdělují si společné poznatky z války v zákopech – bahno, špína, chlad, krysy, vši. Němci obdarovávají Brity suvenýry, někteří ukořistí dokonce německé helmy piklhaubny. Na památku si vyměňují náboje, knoflíky od uniforem, polní pohlednice i adresy. Lámanou angličtinou, němčinou či francouzštinou si povídají. Ukazují si fotografie svých žen, dětí a rodičů. Kolem rozsvíceného vánočního stromku zpívají společně vánoční koledy v němčině i v angličtině i národní písně obou zemí.
Když byla zmrzlá země nikoho konečně zbavena těl mrtvých, dohodly se obě strany na mnoha úsecích fronty, že si zahrají fotbalový zápas. Hráli s britskými míči či jen s plechovkou od marmelády mezi trychtýři po granátech a o výsledcích přátelského zápasu nadšeně psali domů.
Setkání vojáků obou armád v zemi nikoho jsou podrobně popsána v tisících dopisů rodinám. Dodnes se jako historický materiál zachovaly i snímky britského střelce Turnera, jenž s sebou do země nikoho vzal fotoaparát. Na jeho fotografiích pózuje skupinka Sasů s dvěma britskými vojáky. V lednu 1915 fotografie otiskl britský deník The Graphic s titulkem The Power of Peace in the Time of War. Turnerův přítel, jenž snímky poslal domů rodině k uschování, píše v dopise o Sasech, s nimiž si povídal: "Nikdo z nich necítí proti Anglii osobní nepřátelství, všichni říkali, že budou šťastní, až válka skončí." Podobných výpovědí bylo mnohem více. Sasové prohlašují, "We Saxons, you Anglosaxons, why should we shoot each other?" Saský pěší pluk se na druhý den Vánoční dokonce vzbouří a odmítá na Brity dál střílet. Pod hrozbou důstojníků nakonec přeci jen zaujali palebné pozice, ale válku vedou jen na oko. Střílejí příliš vysoko. Britové naproti nim opětují střelbu podobně.

Takto vypadala situace po zásahu vyšších důstojníků na mnoha dalších místech. Setkání v zemi nikoho jsou už nemožná, když ale dostávají rozkaz střílet, pálí vojáci vysoko nad hlavy svých nových společníků ve válce.
Vánoční příměří a klid zbraní začal na většině míst v noci z 24. na 25. prosince. Na první a druhý svátek vánoční 25. a 26. prosince se vojáci setkávali v zemi nikoho, po těchto dnech, když se o klidu zbraní dozvěděli důstojníci v hlavním štábu, už to rozkazy mnohde znemožnily. Vojáci musí zůstat ve svých zákopech, nadále se ale nestřílí. Mohou pracovat na opevnění svých zákopů či posedávat na předprsních bez strachu, že budou zastřeleni. Klid zbraní či střelba na oko byly na některých místech dodržovány až do začátku ledna; u Ploegsteertského lesa v Belgii vydrželo příměří mezi Brity a Sasy až do konce února.
Ne všude však k vánočnímu příměří došlo – na některých, byť ojedinělých místech pokračovala střelba jako každý jiný den. Byly to téměř výhradně pruské regimenty, které dělaly vše proto, aby míru zabránily. Sami ostatní Němci (Sasové, Bavořani) neměli Prusy v lásce, Brity a Francouze před nimi varovali a údajně někteří prohlašovali, že by radši bojovali po boku Britů než proti nim. Nutno však říct, že některé pruské jednotky se k míru také připojily.
K příměří se připojili i mnozí němečtí a britští, málokteří francouzští a belgičtí důstojníci. Generálové, jež se o setkávání v zemi nikoho dozvěděli často až den poté, vydali okamžitě přísné zákazy (jež byly vojáky nadále všemožně obcházeny). Generálové obou stran se rovněž snažili zamezit šíření informací o tomto míru zdola; například v Anglii však rodiny na domácí frontě obdržely mezitím stovky dopisů, v nichž byla setkání popsána, a předaly je k otištění novinám. Příměří tak nemohlo být popřeno, nanejvýš je mohli prezentovat jako nevýznamné a ojedinělé. V Anglii byly fotografie a dopisy dokumentující příměří otištěny téměř ve všech novinách až po ty provinční. Jeden deník později dokonce píše: It was the most wonderful thing of the war. Naopak německé noviny, které prvních pár dopisů z vánoční fronty otiskly, cenzorové brzy umlčeli. Dál už tisk horlivě vyzýval, aby se nepřestalo střílet ani o svátcích a aby jednotky pokračovaly v boji. Někde bylo dokonce otištěno tvrzení, že chrabří němečtí vojáci umlčeli francouzské vánoční pozdravy ručními granáty. To, že Němci mír nejen neukončili, ale dokonce jej začali, si v Německu nikdo nepřipouštěl. Francouzské noviny mlčí úplně, případně se vyskytuje jen pár zmínek podobných těm německým: že prý francouzští vojáci německou lest rychle ukončili.
Vánoční příměří z roku 1914 se až na pár výjimek v roce 1915 už nikdy neopakovalo.


Vánoční příměří je překvapivým příběhem. Vojáci, kteří uprostřed války vylezou ze zákopů a na celé frontě slaví s nepřáteli Vánoce. Moc se o tom neví, příběh se vypráví málokdy, v učebnicích se o něm nepíše. Při výčtu bitev a výkladu vývoje války se krátký klid zbraní jeví jako nevýznamná událost. Dění v zemi nikoho o prvních válečných Vánocích bylo od začátku bagatelizováno a zamlčováno velením na obou stranách. Mnoho jeho účastníků válku nepřežilo a přišly větší události, příběh tak přetrval spíše jako legenda a z všeobecného povědomí o velké válce vymizel. Myslím, že je to velká škoda.

Představa bratřících se vojáků, kteří ještě den předtím dělali vše proto, aby se navzájem postříleli, a kteří nyní hrají společně fotbal a vyměňují si dárky, je stejně šílená dnes jako byla před 95 lety. Příměří však bylo z dnešního pohledu nepřekvapivým vyústěním prvních měsíců války, která byla horší než všechny předchozí. Zkusme si představit situaci lidí ve válce, a můžeme odpovědět na otázku, proč k příměří v takovém rozsahu došlo.
Vojáci žili v neustálé bezprostřední blízkosti nepřátel. Celé měsíce jim byli na dohled i na doslech (a na dostřel), často od sebe vzdáleni jen pár desítek metrů. Občas, když se nestřílelo, je slyšeli povídat si a zpívat, občas na sebe ze zákopů vzájemně pokřikovali. Ve válce proto, díky této zvláštní blízkosti, platila nepsaná pravidla, která oba protivníci respektovali; například na sebe vojáci nestříleli při výdeji snídaně.
Žili pod tlakem necitelného zabíjení, smrt se stala rutinní součástí války. Byli zoufalí z podmínek, ve kterých je nutili přežívat. Střelba a výbuchy a nářek umírajících byly neodmyslitelnou hudbou všech dní. Každým okamžikem hrozilo, že budou i oni zastřeleni. Věděli, že jejich protivníci na tom nejsou v žádném případě lépe, že jejich zákopy vypadají stejně a že i oni se potýkají se stejnými nepříjemnostmi: s vlhkem, zimou, bahnem a vodou v zákopech, s nervovými otřesy, se smrtí.
A všichni věřili, že válka bude krátká. Že nejpozději do Vánoc budou doma. Teď už ale válka zuřila pět měsíců a konec byl v nedohlednu, bylo stále hůř, ani jedna strana nebyla schopna prolomit frontu a oběti každým dnem přibývaly. V prosinci 1914 už z válečného nadšení, s nímž v srpnu rukovaly na frontu miliony lidí, zbylo málo. Všichni poznali skutečnou bídu války. Několik dní před Vánoci proběhla na západní frontě krvavá ofenziva a země nikoho byla poseta těly vojáků, které nemohl nikdo pohřbít. Na předprsních svítily stromečky a vojáků se začala zmocňovat sváteční nálada.

Téměř všechny pokusy o sblížení vzešly od Němců. To neodpovídalo obvyklé představě o německém vojákovi jako o brutálním, krvežíznivém a zákeřném, jak ho prezentovala propaganda v dohodovém tisku. Proč byli první právě Němci, na to je těžké odpovědět. Mnoho Němců však před válkou žilo v Anglii. Pracovali tam jako taxikáři, holiči, číšníci; po vypuknutí války byli povoláni do zbraně za Německo. Němci také před sebou neměli tak živý obraz protivníků jako prohnaných šelem, jenž na druhé straně existoval a vyvolával v Britech a Francouzích strach z protivníkovy lsti. Pro mnoho vojáků však byla iniciativa klidu zbraní především možností zbavit se pohledu a zápachu týdny starých mrtvol všude kolem a vyjít na chvíli svobodně ze zákopů. Britové příměří pro stejné důvody uvítali. V očích Francouzů a Belgičanů byli Němci okupanti jejich rodné země a do přátelských rozhovorů se proto pouštěli s většími zábranami.

Příměří trvalo, skončilo a válka pokračovala další hrozné čtyři roky. O Vánocích 1915 se střílelo téměř na celé frontě. Proč mír nevydržel déle? Proč se příměří z roku 1914 příští rok opakovalo už jen výjimečně? Generálové obou stran si situaci napříště lépe ohlídali. Zjištění, že protivníci jsou přátelští, a že je vojáci vlastně nechtějí střílet, nebylo ve válce žádoucí. Vydali přísné zákazy s hrozbou vojenského soudu všem, kdo se budou bratření v zemi nikoho účastnit. Strach z trestu byl silnější. Snad měli vojáci také strach, že budou doma pokládáni za zrádce vlasti, za zbabělce, a to nejen veřejností, mnohdy i jejich vlastními rodinami. V té době byli stále ještě oslavováni padlí, veteráni a vysloužilci zranění v "hrdinném boji" za obranu vlasti (o obraně vlasti hovořily pochopitelně i centrální mocnosti). Během dalšího roku také příliš narostla vzájemná nenávist vojáků; snad to bylo nezbytné k tomu, aby člověk člověka mohl zabíjet a nezešílet z toho. V roce 1915 byl poprvé použit bojový plyn a jeho následky byly příšerné. Německé vzducholodě zaútočily na britskou domácí frontu a zatáhly tak zemi do války totální. V květnu německé ponorky potopily osobní parník Lusitania; smrt 1198 civilistů vyvolala další vlnu všeobecné (a jinak dál shora podněcované) nenávisti k Německu. A Němci o to víc bojovali a byli nuceni bojovat za vlast, za císaře, za Německo. Za prosté přežití a za udržení fronty.

Jaké byly důsledky příměří? Z hlediska vývoje událostí na frontě žádné. Byla to pouhá epizoda, mír bez následků. Zasáhl jen do životů jeho účastníků a jejich současníků, kteří válku národů sledovali z domova. Mnozí, jejichž dopisy či deníky se zachovaly, píší o zážitku, na který do smrti nezapomenou. V pár hodinách rozhovorů poznali v nepřátelích prosté lidi, s nimiž měli víc společného než s vlastními nadřízenými, kteří nesnášeli válku a vlastní generály stejně jako oni. Společně zjistili, že umírají pro něco, v co nevěří, co nedává smysl a co by hned skončili, kdyby mohli. Spontánní mír dával lidem naději v lidstvo, v sílu slabých či v brzký konec války. Ačkoli ten se ještě dlouho nekonal, slabí proti silným nepovstali a naději v lidstvo měl v roce 1918 málokdo.

Jürgsova kniha je velmi romantická. V evropském skle dnešní doby míru je snadné to, co se stalo, idealizovat; myslím však, že na události Vánoc 1914 je třeba nahlížet pohledem tehdejší situace a doby. Všichni vojáci byli přivyklí vojenské kázni, všichni věděli, že budou donuceni znovu střílet. Příměří, nakolik si přáli konec války, pro ně bylo spíše jen příležitostí vydechnout, odpočinout si, pobavit se. A poznat ty, s nimiž se navzájem snažili pozabíjet. Někteří britští vojáci, a zřejmě jich nebylo málo, stále neměli rádi Němce; viděli je jako původce války, ohrožitele Anglie a nelítostné vrahy. Nedokázali se vymanit z nacionalistické nálady tehdejší doby. Podle výpovědí byli i tací, kteří s příměřím nesouhlasili a spatřovali v něm německou lest (a britskou slabost). Na některých úsecích fronty, ač jich bylo velice málo, britští ostřelovači Němce kráčející zemí nikoho s nabídkou míru zastřelili a válka pokračovala i na Štědrý den.

I kdybychom pominuli moc shora - moc generálů, která měla rozhodující slovo ve vývoji války, malý mír podle mého neměl šanci být mírem velikým. Pocit povinnosti vůči zájmům své země a očekáváním svých otců, potřeba dobojovat za svou vlastní pravdu, zvyk, nacionalismus i strach z potrestání, to vše bylo silnější než odvaha postavit se generálům a veřejnému mínění doma, uznat (hlavně před sebou) své nevítězství a udržet svůj mír.
Přesto je to, co se stalo o Vánocích na frontě mezi Němci a Spojenci krásnou epizodou lidskosti a důkazem síly lidskosti v pěti rocích něčeho, co lidské nebylo. Vánoční příměří bylo jedinou správnou věcí na daném místě ve správný čas.

17. dubna 2009

Beran

Toto není reportáž o přímé akci, ačkoli malé krádeže jsem se dopustila, není to ani reportáž o osvobození jednoho nebo dvou zvířat, ačkoli jsem si nepřála nic jiného. Je to srdcem procítěný příběh jednoho nebo dvou zvířecích bytostí, o který bych se tak nějak ráda podělila.

Šestého září 2007 jsme s kamarádkou navštívily hospodářskou výstavu Náš chov v Lysé nad Labem.
V jedné hale rozliční chovatelé a trapitelé zvířat vystavovali svá vybavení, nástroje, klece, krmiva a další předměty dominace, někteří nabízeli své katalogy "chovných kusů" a někteří nabízeli ochutnávky masa z krav. Nabraly jsme pro sebe plnou náruč materiálů a publikací "přímo ze zdroje", z nichž nad mnoha se stále nepřestávám udivovat.
Poté, s nachystaným foťákem a kamerou, jsme se přesunuly  do výstavní haly. Tam jsme našly desítky zvířat, ovce, telátka, krávy, býky, berany, králíky, kozy, mámy prasnice a selátka, a také stánky s kůžemi a masem ovcí. Byl to můj první skutečný přímý kontakt s těmi konkrétními zvířaty, za která mluvíme, většinou totiž jen sedím za počítačem psaním a komunikováním, občas se pak zvednu ze židle a vyjedu promítat pro lidi nebo na ulicích.
Tady jsem byla, poprvé, konfrontována s těmi oněmi bytostmi, životy, tvářemi, dušemi, či pro někoho, čísly. Krávy a ovce ležely či stály jedna vedle druhé v ohradách, ne natolik malých, aby se nemohly hýbat, ale dost malých na to, aby byly ony stále považované za zboží. Hned vedle vchodu zíraly kolem sebe tři mladé flíčkované krávy, občas vzaly do úst udupanou slámu a jedna z nich, ležící, žvýkala kovové oplocení. Protáhla jsem se do úzké chodbičky a klekla si k ní. Mladá, krásná kráva s očíslovanou známkou v uších si pomalu zvykla na moji ruku a nechala mě hladit ji na krku a tváři. Byla tak něžná, přes svoji velikost, a tak nemilovaná. Celou dobu bez utěšení žvýkala plocení a několikrát se snažila kousat mi koleno. E
videntně byla odstavena předčasně a tolik jí chyběla máma, přestože sama již vypadala téměř dospěle.
Snažila jsem se utěšit její malé bolístky po minuty, co jsem s ní strávila, utírala jsem její slzící oči a nos a stírala jí hnis z uší, pravděpodobně zanícených kvůli vpíchnuté plastové známce. Pak jsem se se svojí malou kamarádkou rozloučila a šla fotografovat další zvířata. Vyfotily jsme ovce s vysprejovanými čísly na zádech, takzvané belgické modré krávy a telata s obrovskými hmotami svalů, mečící kozy a jejich mláďátka, mámy prasnice a jejich selátka spící poklidně jeden vedle druhého, netušící, že jejich rodiny budou brzy rozděleny, a nevidící na svých zádech vytetovaná čísla, která jsme viděly my. Natočily jsme zemědělce vléci a tlačit kozy a ovce uličkami, je jak padají na kluzké podlaze a křičí, a je poté nahnané do hlavní ohrady. Mnoho lidí sedělo podél ohrady, často rodiny s dětmi, a pozorovali zvířata
předváděná sem a tam, vystavovaná, zkrocená a oslovovaná tak, jak jsme dřív oslovovali otroky.
Natočily jsme ukázkové stříhání ovcí, čehož proces znamenal vlečení ovcí po výstavní hale za krk, hlavu či nohu, vtlačení vyděšeného zvířete do ohrady, přivázání je nehybné k vysokému přístroji a pak vyholení z nich vlny násilným způsobem. Komentátorovy výkřiky a nářek jehňátek se nesl po celé hale. Natočily jsme i ovce vlečené zpátky do svých výběhů a jejich nahá třesoucí se těla, na nichž pomalu vyvstávaly hluboké krvavé řezné rány.

Tohle jsme viděly, a já jsem si vážně připadala jako bychom byly jediné, kdo fakt viděl. Kdyby i ostatní viděli stejné z
acházení a slyšeli stejné nářky, jak by mohli zůstat tiší? Jak by mohli udržet potěšené výrazy na tvářích, jak by mohli pokračovat v jezení smažených těl jehňat?Bála jsem se jít dovnitř s kamerou a jednoduše tam natáčet, zjistila jsem však celkem brzy, že se o to nikdo nestaral. Následovala jsem zemědělce vlečíce kozly za rohy a kopajíce do nich, několikrát jsem natočila i jejich tváře – oni však neměli nejmenší starost. Cítila jsem se bezmocná.
S dostatkem důkazů jsme se vrátily utěšit naše malé telátko. Je těžké říct sbohem někomu, když víte, že bude svázán a popraven a zmasakrován a sněden jen pár měsíců nebo dnů poté. Krvácelo mi srdce. Odešly jsme od ní rychle po shodě, že to tak pro nás bude snazší. Rozloučila jsem se s naší malou smutnou flíčkatou krásou, pohladila ji naposledy (a tentokrát jsem věděla, že je to opravdu naposledy) a odešla.
 

Znovu jsme procházely kolem mnoha vystavených zvířat, s téměř plnou pamětí fotoaparátu, a chystaly se opustit to hrozné místo. A tam byl. Stál ve své malé ohradě, přimáčknutý hrudí k hrazení, jeho tenké nohy nesly hromadu vlny. Se zavřenýma očima a klidnou, odevzdanou tváří, natahoval beran hlavu, opřenou o zábradlí, do uličky. Lidé chodili kolem něj a on tam byl takhle pořád – nehybný, přitisknutý k hrazení, s hlavou vystrčenou ven, oči zavřené, a čekající. Vypadal jako spící loutka, jako doufající anděl na válečném poli. Odložila jsem kameru a klekla si k němu. Natáhla jsem k němu ruce a on, stále nehybný, s očima zavřenýma, si položil hlavu do mých rukou. A bylo to.


Nevím, jak dlouho jsme tam takhle stáli. Nehnula jsem sebou, stejně tak on, přestože váha jeho hlavy mi drtila ruku. Jenom vím, slyšela jsem, jak lidé procházející kolem nás zastavují a koukají. Taková socha nás dvou, já klečící a objímající berana, s hlavou o něj opřenou, a on tam stojící s hlavou položenou v mé náruči. Byly jsme oněmělé. Kamarádka vyfotila pár posledních fotek a pak si sedla vedle a hladila berana na tváři. Otvíral a zavíral oči a nastavoval tvář. Seděly jsme tam bůhvíjak dlouho a drbaly ho na hlavě a na krku. Věděly jsme, že tam čekal na nás.
Když jsme odcházely, sundala jsem mu z krku těžký kožený obojek a uklidila ho do tašky – zde ta krádež – a pořád ho mám na skříni. Když jsem odcházela, byl tam pořád takto – odevzdaný, důvěřivý, bezelstný. Jedině s tím rozdílem že teď, doufám, se cítil... (Zde mi poprvé docházejí slova.) ... milovaný.
Ubezpečený. Obdivovaný. Políbený. Jako když políbíte holku nebo kluka poprvé v životě.

Moje kamarádka neměla dobrý pocit z placení peněz řezníkům za účelem dostat se dovnitř (tj. vstupné). Říkala jsem jí, že nafotíme fotky a vezmeme si publikace přímo od kořene utrpení. Ale za co jsem nejvíc vděčná, s vědomím že jsem zaplatila peníze těm, kdo zvířata trápí, je, vyjma možnosti utišit dvě nádherné, osamělé a zapomenuté bytosti, že jsem možná ukázala malý zlomek pochopení některým lidem. Když jsem objímala tohoto berana, za sebou jsem slyšela mnoho lidí zastavovat se a dívat. Slyšela jsem rodiče ukazovat berana svým dětem a říkat jim nějaké hezké věci. Skutečně nežiju v naději, že kdokoli z nich se stal ten den vegetariánem či veganem, nevěřím ani, že kohokoli z těch lidí vůbec napadla myšlenka nejíst ta zvířata. Ale vím, někde uvnitř vím, že se těch pár lidí tam zastavilo, když mě a jeho viděli, a viděli slzy v mých očích.

Nevím, jak zastavit všechno to utrpení. Nevím, jak zvířatům pomoct z bídy ve které přežívají. Ale vím, to jediné co vím, je, že musíme jít dál. Pokouším se žít každý okamžik pravdivě sama k sobě, upřímně k svému srdci, a když přemýšlím o tom krásném beranovi, přestože se trápím, vím že tam, v tom samotném okamžiku, bylo moje srdce správný.


PS.
Na mém starém blogu komentoval tento text majitel onoho berana. Nevím, jak mě vypátral, ale těší mě to. Napsal:


"Mám rád zvířata a nemám rád týrání.Bohužel to co předvedla autorka článku v závěrečné stati o beranovi mě pouze utvrdilo v přesvědčení,že takzvaní ochránci zvířat jsou schopni svou demagogií a lží tak akorát dláždit cestu do pekla,nikoliv zvířatům pomáhat.To mohu prohlasit při skutečnosti,že o tom beranovi vím mnohem víc,než ten,kdo takovéto ničím nepodložené nesmysly napsal."
A dále,

"Toho berana znám od doby kdy jsem mu před 8 roky pomáhal na tento svět a na rozdíl od tebe vím,že ten beran žije ve velmi dobrém prostředí.To že se nechá pohladit a neublíží ani malému dítěti je také dáno tím jak se k němu chová jeho okolí,rozhodně mu nechybí to o čem jsi psala ve svém článku.A abych nezapoměl,dlužíš mi ten obojek,který ti nepatří.Mirek"
Na mou otázku, v čem nachází demagogii a lži, zatím neodpověděl; jeho názor poznám moc ráda. To, že se beran má dobře, mě samozřejmě těší. Obojek se vrátit nechystám, ale věřím že jich mají dost. Stránky chovatelů romanovských ovcí zde: www.romanovky.eu, o jejich láskyplném využití zde: www.romanovky.eu/plemeno-vyuziti.php.