We'll be kind: karnismus
Zobrazují se příspěvky se štítkemkarnismus. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemkarnismus. Zobrazit všechny příspěvky

19. října 2015

Psychologie konzumace masa (přednáška)

Na bratislavském Vegánskem dni v neděli 1. listopadu 2015 si můžete poslechnout mou přednášku na téma Psychologie konzumace masa.

Proč je pro tolik lidí nepřijatelné přejít na veganství, ačkoli znají důvody? Proč odmítají konfrontaci s realitou? Na jedné straně dnes stále více soucítíme se zvířaty a chráníme je, na straně druhé ale čím dál více odsouváme mimo naše zraky chov tzv. hospodářských zvířat. Zavíráme oči před vším, co produkce živočišných potravin způsobuje. Jak k tomu dochází? Tato přednáška se pokouší odpovědět na otázku, proč soucitní lidé zavírají oči před utrpením tzv. hospodářských zvířat a proč jej vědomě podporují. Budeme se zabývat procesy, které nám umožňují ignorovat realitu. Zároveň si ukážeme, co lidem brání ve změně a jak jim můžeme v přijetí reality pomoci. Přednáška je určena veganům i konzumentům masa, začátečníkům i zkušeným aktivistům.

Na programu bude také promítání dokumentárního filmu Speciesism: The Movie. 

Vegánsky deň proběhne v Brastislavě v klubu A4, začátek v 18 hod. Pořádá organizace Vegánske hody.

Facebooková událost: fb.com/events/1632298460392031

Těším se na setkání s vámi i na podnětnou diskuzi.


---
Tento blog můžete sledovat i na Facebooku: facebook.com/WellBeKind

28. září 2013

Marginální pohled na davový ranting českých pejskařů

Včera jsem se zúčastnila protestu proti nesmyslnému a krutému vybíjení toulavých psů v Rumunsku. Dlouho neřešený problém toulavých zvířat vygradoval před několika týdny, kdy malého chlapce v Bukurešti údajně usmrtila smečka zdivočelých psů. Později prosákla na veřejnost pitevní zpráva a testy DNA, podle kterých chlapcovu smrt pes nezpůsobil a v ranách nebyly nalezeny žádné psí sliny. Přesto byl v Rumunsku zahájen brutální hon na toulavé psy. Ti nejsou usmrcováni injekcemi, nýbrž ubíjeni, škrceni, upalováni, tráveni a stříleni. Nejabsurdnější na celém masakru je to, že rumunská vláda na konečné řešení psí otázky obdržela od Evropské unie vysokou částku peněz, která však nebyla použita na efektivní a eticky relativně přijatelné plošné kastrace a sterilizace. Některé obce dokonce začaly vyplácet odměny za zabité psy – každému je nejspíš jasné, k čemu toto opatření v chudých oblastech vede. Zabíjeni začali být i psi, jež majitele mají, objevují se případy lidí zmlácených i usmrcených při obraně vlastních psů. Situace v Rumunsku je pro psy kritická, rumunská vláda odmítá přehodnotit svůj postoj a dokonce likvidaci psů posvětila zákonem. V Praze se proto shromáždilo na 200 milovníků psů a odpůrců krutého zacházení s nimi a přišlo před rumunskou ambasádu protestovat.

A zde můj pohled na celou událost. Nemohu nevycházet z komplexního a druhově nerozlišujícího přístupu ke světu kolem mne a zároveň tímto textem nechci shodit práci, kterou lidé pro rumunské psy dělají. Díky za ni. Chci tímto jen nabídnout kritické stanovisko a možnost zamyšlení nad dopady a prostředky našich akcí. Snad text takto organizátory a účastníky akce přijat bude.

Velkou část účastníků protestu odhaduji na milovníky psů, kteří po akci (a teď ta krutá rána) zasednou v KFC či doma nad kuřetem a kusem prasete, které mimochodem svými kognitivními schopnostmi (aka inteligencí, tolik upřednostňovanou) psy překonává. Tito lidé vášnivě protestují proti "zbytečnému" zabíjení psů, aby poté jinde horlivě obhajovali "nezbytné" zabíjení prasat a krav pro lidskou potravu, přestože alternativy k živočišným produktům existují a jsou dostupné, a přestože zdravotnické a ekologické organizace již dlouho upozorňují, že strava bez živočišných produktů je pro člověka zcela vhodná a pro planetu žádoucí. Tito lidé se bijí za právo na život pro psy, kterým podle nich přirozeně náleží, a odmítají právo na život pro kuřata, prasata a krávy, kterým podle nich nenáleží, protože jsou to "od přírody" užitková zvířata. Přitom status zvířete jako užitkového / hospodářského / určeného k jídlu je pouze kategorií v našem vlastním vnímání, proměnlivou v čase i v místě, a představa o "přirozeně daném" potravním řetězci je pouhý vzorec, který je možno kdykoli přehodnotit a který nám bohužel dává pocit práva zabíjet a konzumovat zvířata po statisících, aniž bychom k tomu měli v našich zeměpisných šířkách jakoukoli skutečnou potřebu a aniž bychom jim museli věnovat jedinou vzpomínku. Pro tento postoj a pohled na bytosti kolem nás se používá označení speciesismus (druhová nadřazenost, rozlišování zvířat na milováníhodná a upotřebeníhodná) a karnismus (představa a myšlenkový systém, podle kterého se zvířata dělí na jedlá a nejedlá) a tyto postoje jsou řazeny po bok jiným omezujícím a diskriminujícím názorovým systémům jako rasismus a sexismus.

Nyní k průběhu a obsahu akce. Krásná hesla Stop killing dogs, Mají právo žít a We are not indifferent střídaly před rumunskou ambasádou skandované pokřiky Vypadněte z unie, Shame on you a Hovada bezcitný. Pokřik Bestie, jste svině zarazily organizátorky na žádost policie, aby pokřiky nebyly vulgární. Dav dále vykřikoval Primitivové!, Fuj!, Vylezte ven, hajzlové!, Srabi!, Zloději a vrahové! a pod. Protest se bohužel neobešel ani bez šovinistických nadávek zasraní Rumuni, lidé pokřikovali "Ať vyleze ven ten hajzl rumunskej!", při úklidu po akci také padlo, že "Největší odpadky jsou v tom domě" (myšleno ambasáda). Protest jako celek tak byl přes svůj pozitivní záměr a nesporný dopad na hodnocení veřejného mínění ze strany rumunské ambasády jen další variací na téma My jsme lepší než vy, necivilizovaný barbarský svině. 

Foto: Fair Play CZ

Jsme lepší než vy
Je jedno, zda jsou to Asiati konzumující psy a kočky, muslimové podřezávající zvířata bez omráčení, obyvatelé chudších částí Evropy drasticky řešící problém přemnožených psů anebo Španělé mučící oslabené býky v arénách. Vždycky jsou ti druzí necivilizované bestie, zatímco my jsme humánně se spravující osoby, právem si nárokující označení lidé, a naše postoje a zvyky nevzbuzují žádné morální otázky. Ve skutečnosti naše společnost pouze jede na jiných kulturních vzorcích (místo psů a koček jíme prasata a krávy, místo býků v arénách pro zábavu a spršku hormonů střílíme srny v lesích a místo toulavých psů a koček čistíme ulice od stejně vnímajících a bolest prožívajících potkanů a holubů). Ve skutečnosti naše společnost pouze transformovala a institucionalizovala zabíjení zvířat, které se jinde děje na ulicích a před zraky dětí. U nás zvířata zabíjí vyškolení lidé na automatických linkách, všechny hrůzy a krev se odehrávají dobře skryty našim zrakům za zdmi jatek a k nám se produkt ohromného násilí a utrpení dostává již jako od všeho separovaný a úhledně zabalený kousek masa na polystyrenovém tácku. Jsme humánní, protože nemáme ruce od krve – má je za nás od krve řezník a ten si je před návratem z míst hrůzy zpět do společnosti pečlivě omyje. Jsme humánní, protože nekonzumujeme psy a kočky, my jíme jenom prasata a kuřata a to je normální. Náš názorový systém není v nepořádku. My přeci nejíme ty psy!

Profesionalizace = vše je v pořádku
Jako historička nemohu nenabídnout srovnání a dovolte mi malou odbočku. Naše společnost ve vztahu ke zvířatům prošla stejným procesem, kterým procházeli nacističtí řešitelé židovské otázky na samém počátku systematického vybíjení Židů. Ve své knize Obyčejní muži poukazuje Christopher Browning na klíčový moment zlomu v přístupu osob přímo pověřených likvidací Židů ke svým činům a obětem: profesionalizace, odlidštění obětí a institucionalizace zabíjení hrály hlavní roli. V prvních momentech měli řadoví příslušníci nacistických oddílů problém zabíjet nevinné Židy, muže, ženy i děti. Trpěli pocity viny, těžko se jim střílelo a pohled na masové hroby právě postřílených nahých těl jim působil potíže. V okamžiku, kdy byl celý proces profesionalizován (likvidovat živé bytosti, v tomto případě Židy, se stalo pracovní náplní, vykonáním rozkazu, splněním pracovního úkolu oddílu – srovnej zabíjení zvířat na jatkách jako náplň ctihodné profese řezníka) a eufemizován ("zvláštní zacházení", "konečné řešení"), rozhodování decentralizované a odosobněné (vrahové pouze "vykonávali práci na rozkaz někoho jiného", zadavatelé zase nikdy osobně nepřišli do kontaktu s obětmi, každý dělal jen "svůj kus práce" – srovnej odosobněný podíl na zabíjení zvířat pro lidskou potravu: řezník zabíjí, protože musí ukojit poptávku, konzument se zase fyzicky nikdy nesetká se zabíjeným zvířetem a nemusí ho sám zabít), oběti odlidštěné (nebyla to již jména, nýbrž pouhá čísla – srovnej tisíce bezejmenných kuřat v hale, čísly označovaná laboratorní a hospodářská zvířata) a unifikované (nahé / ve vězeňském oblečení, roztříděné na kategorie vhodní na práci / určení k likvidaci – srovnej zvířata roztříděná do kategorií zvíře užitkové / hospodářské / domácí / laboratorní), bylo mnohem snazší zabíjet. Stát se profesionálními vrahy a přitom zůstat milujícími otci rodin. Právě tyto zmíněné procesy byly zcela zásadními ve vytváření hrůzného systému průmyslové likvidace lidských bytostí. Stejné procesy nám pak umožnily vytvářet hrůzy velkokapacitních hal, jatek a laboratoří, konzumovat jejich produkty a přitom zůstat soucitnými lidmi odsuzujícími násilí na psech.
O dalších paralelách mezi chovy zvířat pro potravu a holokaustem výborně pojednává kniha historika Charlese Pattersona Věčná Treblinka a proto zde s touto tematikou skončím odkazem na ni. Profesionalizací práce výzkumníků a odlištěním zvířat v pokusných laboratořích se pak zabývá socioložka Tereza Vandrovcová ve své práci Zvíře jako pokusný objekt: Sociologická reflexe. Historickým paralelám mezi konstruováním "druhého" či oběti ve vztahu k obětem holokaustu, vojákům a zvířatům, které jsem nastínila v tomto odstavci, se ve své práci věnuji opakovaně já a brzy snad uveřejním některé ze svých podrobnějších textů.

Kolektivní vina zaměstnanců ambasády
Po teoreticko-historické vsuvce se vrátím k protestu před ambasádou. Pokřiky střídalo vřeštění, pískání a výkřiky Fuj!, kdykoli se ve dveřích ambasády na okamžik objevil její zaměstnanec. Vřeštění přešlo ve drobný verbální lynč ve chvíli, kdy dveřmi pod dohledem policistů proklouzly ven dvě úřednice ambasády a odcházely domů. Žádost organizátorky, aby protestující nebušili na dveře a na okna, protože se "Rumuni cítí ohroženi na životě", dav ocenil bouřlivým výsměchem. Neskonale vtipné. Ač nepokojnou podobu protestu a zvukový doprovod včetně používání bubínků, řehtaček a bušení na dveře považuju za legitimní součást občanského protestu, taky bych se před dvousethlavou křičící skupinou mlátící mi na dveře necítila pohodlně, a obzvlášť znaje působení davové psychózy bych klidně nějakou tu facku očekávala. A tím se dostávám k tomu, nakolik můžeme a měli bychom uplatňovat verbální násilí a nátlak na představitele země / vlády a zda bychom se přeci jen neměli řídit nějakými základními pravidly ohleduplné komunikace. Bohužel v řadě případů, jakým je i vybíjení toulavých psů v Rumunsku, neexistuje zřejmě jiná cesta než silný mezinárodní nátlak, a vzhledem k urgenci situace je razantní postup skutečně nezbytný. Zaměstnanci ambasád mají tu velkou smůlu, že mezinárodní nátlak je vyvíjen prostřednictvím nich. Mohli bychom donekonečna debatovat o tom, nakolik řadový zaměstnanec ambasády má nebo nemá podíl na politice země, pro kterou pracuje. Jsem však toho názoru, že přes jakýkoli výsledek musíme v každém okamžiku dodržovat aspoň základní úctu k druhému člověku, nebo se o to aspoň dokola pokoušet. Přístup velké části účastníků této demonstrace, minimálně verbálně, směřoval k pravému opaku.

Za všechno může dědek
Naprostý vrchol demonstrace byl moment, kdy se z okna protějšího bytového domu vyklonil člověk a sprostě davu vynadal. V tom okamžiku se celý verbální lynč otočil proti němu, megafony namířené do jeho oken, dav skandující Shame on you! (on má ten chlap něco společného s vybíjením rumunských psů?), spousta zdvižených prostředníčků a výkřiky Odstěhuj se na Jižák, hajzle! Chcípni hajzle! Vražda! Zde už můžu jenom odkázat na všeříkající názvy knih Masa a moc a Psychologie davu, protože co víc k tomu říct už opravdu nevím.

Foto: Fair Play CZ

Závěrem? Mám pocit, že musíme boj za právo na život pro mimolidská zvířata vést aspoň s minimálním ohledem na právo na osobní důstojnost lidí, proti kterým řveme. Mám pocit, že stát mezi milovníky psů, kteří křičí Vrahové!, aby si potom dali řízek ze zabitého prasete, ačkoli nemusí, je hrozně divné. Mám pocit, že nasazení davu se kvalitativně nelišilo od nálad proticikánských pochodů v mnoha českých městech posledních týdnů. Mám pocit, že křičet Ty svině! na účetní ambasády je tak trochu zneužívání práva na protest. Mám pocit, že každý člověk by si měl přečíst Věčnou Treblinku, Why We Love Dogs, Eat Pigs and Wear Cows a Čtyři dohody... do té doby mám alespoň o čem psát.


PS. Otevřeno polemice a komentářům, vyjma názorů Prasata jsou tu od toho, aby se jedla a Jíst maso je přirozené, je to potravní řetězec. Díky.

PSS. Vážím si dobrého záměru organizátorů i účastníků demonstrace a jejich dobrý záměr a dopad akce tímto neshazuji. Díky za něj. Protest měl i spoustu pozitivních stránek. Jen si myslím, že je potřeba říci i kritické stanovisko a že na něj mám právo. Je mi také jasné, že záměry a postoje organizátorů a různých skupin účastníků se ne vždy překrývají a že šovinistické a nenávistné směřování některých účastníků nedělá takovým celý protest (znám velmi dobře z vlastních akcí).

PSSS. Jedna z organizátorek akce na konci pronesla, že to byla historicky největší demonstrace za zvířata v ČR v poslední době. Chtěla bych opravit, že za všechna zvířata, za nejezení jich a za lásku ke všem živočišným druhům bez rozdílu se pravidelně každý rok schází dvakrát více lidí. To jen bokem.

Odkazy:
FB událost demonstrace
Tisková zpráva (269.cz)

Literatura:
Christopher R. Browning: Obyčejní muži (čti recenzi)
Charles Patterson: Věčná Treblinka (čti pasáže a předmluvu Jany Štroblové)
Tereza Vandrovcová: Zvíře jako pokusný objekt. Sociologická reflexe
Elias Canetti: Masa a moc
Gustav Le Bon: Psychologie davu 
Melanie Joy: Why We Love Dogs, Eat Pigs and Wear Cows
Miguel Ruiz: Čtyři dohody

10. března 2013

Kauza s koňským masem

Série obrázků reagujících na aktuální kauzu s koňským masem, které bylo objeveno v masných výrobcích označovaných jako vepřové či hovězí hned v několika evropských státech po sobě.
A series of posters reacting to the actual cause with horse meat found in products labeled as pork or beef throughout Europe.





Zajímavá poznámka, která se spolu s fotkami objevila:
"[The outrage] ... just proves how ... disconnected our culture and moral outlook is and how little we choose to know about the origins of our butchered victims. Also another sickening observation would be that, if they feel confident enough to connivingly sell such a known taboo "product", what else are they hiding?"
"Skandál spojený s touto kauzou ukazuje, jak jsou naše kultura a morální hodnoty odloučené od skutečnosti, která se děje, a jak málo se chceme zajímat o osud našich porážených obětí.
Také je velmi znepokojující pomyšlení, že pokud se masokombináty bez skrupulí odváží tajně podávat lidem pod jiným označením tak tabuizovaný produkt, jako je koňské maso, co všechno další skrývají a čeho jsou schopni?"

Z facebookového alba stránky 269life.

Něco o neprůhlednosti obchodu s masem, která celou kauzu umožnila, zde: http://www.rozhlas.cz/zpravy/politika/_zprava/1175066

7. srpna 2010

Farmy s prasaty a selátky, video

Přečtěte si dvě nové zprávy (otevřou se v PDF po kliknutí na obrázky):

zveřejnění dokumentu ze španělských farem s prasaty a selaty:


a zákaz tzv. býčích zápasů v Katalánsku:


A podívejte se prosím na zmiňované video ze španělských prasečáků (níže). Pokud nechcete věnovat 45 minut času, podívejte se, prosím, alespoň na trailer (vimeo.com/11862375), fotky (flickr.com) či stránky rešerše (granjasdecerdos.org).
Záběr, který mi zůstal před očima - hromada mrtvých prasat naházených jeden na druhém, a v té hromadě, částečně zaházený jinými prasaty, jeden dýchal. Ztěžka a pomalu se nadechoval a vydechoval. Hlavu měl pod jiným prasetem, bylo vidět jen tělo, které se téměř neznatelně hýbá. Nevím, co bych dělala, být na místě aktivistů v té farmě. Ale asi bych u něj zůstala a hladila ho na těle... aby aspoň na chvíli v životě, než mu skončí, cítil příjemný dotek a cítil, že ho někdo má rád. Možná bych poprosila někoho z lidí, aby mi pomohl ho vytáhnout a abych mu mohla držet hlavu, a aby nebyl při umírání sám. A možná to nebyl on, ale ona, tak si doplňte ženské koncovky do tohoto odstavce.




V souvislosti s tímto bych ráda zmínila ještě jedno: zvažte, prosím, zda můžete podpořit práci lidí, kteří tato místa dokumentují a pokud mohou, berou zvířata odtamtud. V ČR toto dělá Michal Kolesár (michalkolesar.net). Pokaždé, když je možné zachránit něčí život, stojí za to podpořit. Každá záchrana života má nedocenitelnou hodnotu. Prosím, podporujte.

26. prosince 2009

Otevřená záchrana jedné španělské rodiny

Igualdad Animal - otevřená záchrana ovce a jejích dvou jehňat. Španělsko, 2009



Každý rok je ve Španělsku posláno na jatka 13 milionů ovcí a jehňat.

igualdadanimal.org
animalequality.net

25. srpna 2009

Jak zabít

Výňatek z Vyhlášky 382/2004 Sb. ze dne 15. června 2004 o ochraně hospodářských zvířat při porážení, utrácení nebo jiném usmrcování (nevím jak se to správně cituje).
"Nákresy a popis stanovených míst na hlavě zvířete pro vedení omračovacího úderu a umístění mechanického omračovacího nástroje"
Je to hrozný čtení a taky nechápu, jak se může mluvit o ochraně někoho při porážení. My tě zabijeme, ale budeme tě u toho chránit... Konkrétně třeba formulace v odstavci o postupech usmrcování: "(...) musí být osoby (...) poučeny (...) o způsobu zabezpečení péče o ochranu a pohodu zvířat". To zní divně, když si uvědomíme, k čemu jsou postavena jatka.


Skot (mimo býky a telata) - Ústí se umístí v pravém úhlu k čelní kosti v místě, které je v polovině vzdálenosti mezi nejvyšším bodem lebky a spojnicí očí. Býci - Ústí se umístí v pravém úhlu k čelní kosti v místě, které je v polovině vzdálenosti mezi nejvyšším bodem lebky a spojnicí očí, přičemž se přikládá velmi pevně k čelu, maximálně 1 cm od okraje valu probíhajícího středem lebky. Telata - Ústí se umístí v pravém úhlu k čelní kosti blíže ke spojnici očí než u skotu.

Prasata (kromě kanců) - Ústí se umístí v pravém úhlu k čelní kosti, asi 2,5 cm nad spojnici očí. Kanci - Ústí se umístí v pravém úhlu k čelní kosti, asi 5 cm nad spojnici očí k jedné straně valu probíhajícího středem lebky.

Ovce - U bezrohých ovcí se ústí umístí na nejvyšší bod lebky a směřuje k zaúhlení čelisti. U rohatých ovcí se ústí umístí těsně za val probíhající mezi rohy a směřuje k tlamě.

Kozy - U bezrohých koz se ústí umístí na nejvyšší bod lebky a směřuje k zaúhlení čelisti. U rohatých koz se ústí umístí těsně za val probíhající mezi rohy a směřuje k tlamě. U kůzlat se ústí umístí v pravém úhlu k čelní kosti stejně jako u telat.
Koně - Ústí se umístí v pravém úhlu k čelní kosti nad průsečík spojnice očí a uší.

15. dubna 2009

Kapřík

Vyprávění o dni, kdy mi nebylo ani za mák do smíchu a kdy jsem cítila takovou bolest za všechny oběti lidských rukou, že tento den snad navždy poznamenal moji dětskou a lidskou radost z Vánoc.
Svátky vánoční pro mě nejsou a nemůžou být šťastné. Každým rokem se mi tato tradice vzdaluje víc a dnem 22. prosince 2006 snad úplně nejvíc. V ten den jsem stála na dosah ruky od vraha a na dosah ruky od jeho němé, v krvi se zmítající oběti. Stála jsem vedle těch dvou a dusila v sobě všechno to zoufalství a bezmoc a obrovský žal, jak to jen bývá, když člověk "jako já" pozoruje kuchání kapra.
Bylo to dva dny před Štědrým dnem a dva dny po našem promítání proti krutostem jatečního obchodu s rybami. Procházela jsem vánočními trhy "u Anděla", kde na jednom malém náměstí vyrostly nejméně čtyři řeznické stánky. Nešla jsem tudy s radostí jako většina malých dětí, ani, jako většina dospělých, s očekáváním, co budou moji milí říkat na koupené dárky. Mimo to nevěřím moc v kouzlo kupovaných dárků. Šla jsem tudy se zastřenou myslí. Věděla jsem co uvidím a věděla jsem, že to bude bolet, taky jsem věděla, že jako aktivistku mě tato konfrontace rozhodně čeká. Moje očekávání a představy, co musí lidé soucítící se zvířaty prožívat v chvílích, kdy dokumentují jatka a popravy či pracovní lágry ukdákaných slepic, se však ani zdaleka nevyrovnaly děsu, který jsem na tomto místě zažila. Prošla jsem do té doby pár míst krutých k rybám kde byli tito tvorové, pomlácení a plesniví, pomalu umírající v neokysličené vodě, drženi jako plovoucí večeře vedle regálů s denním tiskem. Nikdo z lidí projíždějících s nákupním vozíkem kolem nádrží jakoby neviděl, jak tyto malé bytosti otvírají a zavírají ústa, jak pořád dokola němě lapají po dechu, jak trpí. Kolik mají plísně na svých tělech a kolik krvavých cárů masa se vznáší ve vodě z jejich na kost otrhaných ploutví! To všechno jsem viděla a přesto jsem k řeznickému stánku přišla na nic nepřipravená.
Vkročila jsem do hloučku lidí čekajících na svou porci čerstvého, krvavého masa. Na půl ucha jsem pak poslouchala veselou silnější dámu, jak hlučně rozprávěla s řezníky o všem možném i nemožném a dokonce jim přinesla termosku horké kávy na zahřátí. Pocit solidarity! Poté zaplatila za pět kilo, vykuchání a igelitku a odnesla si svoji mrtvolku domů.
Pro jednoho kapříka si k Andělu přišel také tatínek čtyřicátník s malým synkem v obrovském kulichu, deset let mohlo dítěti být. S nimi jsem se k pultu dostala i já. "Tři kila, vykuchat!" zavelel malý kluk a prodejce začal lovit mezi dušenými kapry. Občas se stává, když naberou kapra do sítě, že další jeden nebo dva se do ní zachytí ploutví. Viděla jsem v takových případech, že prodejci zvedli síť s kaprem do výšky a houpali s ní tak, dokud se ostatní nebožáci chycení za končetinu neutrhli a nespadli s plesknutím zpět do kádě plné polekaných ryb. Utrhané ploutvičky pak dopadnou na hladinu. "Tři a půl, může být?" Dítě se nejistě podívalo na tatínka. "Může," řekl táta. "Může," pak řekl i kluk. Tak ty to budeš mít brzo za sebou, říkala jsem si v duchu já. Kéž bych tušila... Po zvážení všemi silami sebou mrskajícího kapra ho muž udeřil silnou ranou závažím do hlavy. Vlastně asi moc silná nebyla. Zabodl nůž do omráčeného těla pod skřelemi a udělal v něm díru. Krev ryby je stejně červená jako krev kteréhokoli z nás, savců... Pak muž provedl odborný řez a kapr sebou náhle začal mrskat - jen pomalu jsem si uvědomovala, že nabyl vědomí. K čertu se záškuby nervů, k čertu se sténacím reflexem; když vás někdo řeže a vy mlátíte ploutví o stůl, nikoho záškuby nervů zajímat nebudou – cítíte bolest a sakra velkou. A ten nešťastný kapr, na počest křesťanské tradice mordovaný, začal otvírat pusu. Dokořán rozvíral a svíral svá ústa jak nůž projížděl hlouběji jeho tělem. Další rána do hlavy, tentokrát rukojetí sekáčku, ho na chvíli umlčela v tichém řevu. A malý chlapec? Nadšeně pozoroval kapříka, jak krásně mlaská. Oba, otec ani syn, neodvrátili oči od toho nejbrutálnějšího, co následovalo – zbavování šupin. Šupiny jsou zkostnatělými výčnělky na kůži a pokrývá je tenká vrchní pokožka. Řezník uchopil nůž a tupou stranou začal drásat křehké rybí tělo. Jak odíral kůži proti směru růstu šupin, odlétávaly šupiny od nože a chlapec skákal jako koza a nakonec si nechal jednu šupinu pro maminku. Toto násilí, odehrávající se bez mého jediného slova – tedy snad s mým tichým požehnáním – trvalo velmi dlouho a na jeho konci zbylo odrané, holé, do krve zničené rybí tělo. A nešťastník se znovu vzpamatoval. Otevřel naposledy několikrát ústa v tanci se smrtí a jeho žábry se zachvěly; pak dostal poslední ránu. Tou mne řezník ujistil, že kapr byl do té chvíle stále živý, až moc. A při vědomí. Bylo by hloupé říct, že zápasil o život dlouhé minuty, možná sedm, osm. Všechny ryby jako on/ ona totiž svůj život ztrácejí v okamžiku, kdy je lidské ruce vytáhnou z vodního živlu a začnou přehazovat do člunů. Taková zvířata - a nejen kapři, která mají status "hospodářská", totiž žijí pro smrt (a nebo pro mléko, což je, přiznejme si, smrt pro tele a pro onu "dojnici" nakonec také). Na první pohled dobrosrdečný čin, vykupování kaprů a vypouštění zpět do řeky jim bohužel zaručí stejně jistou smrt buď šokem z prudké změny teploty vody, nebo ze ztráty ochranného povlaku na kůži a tím rychlého napadení parazity.

Řezničina na kaprovi byla dokonána uříznutím hlavy a ocasu a rozkrojením jeho oškubaného těla na dvě části, z nichž byly vydlabány všechny pro lidi přebytečné orgány. Kousky jeho těl ("Chcete i hlavu?") zabalili do igelitky a předali novým majitelům. A tak až se mě někdo zeptá, proč se netěším na Vánoce a proč si myslím, že je pokrytecké oslavovat svátky "klidu, míru a lásky" a prolévat při tom krev bez ostychu ne za zdmi jatek, ale rovnou na ulicích, odpovím stejně, jako zareagoval malý chlapec, když dostal do ruky igelitku: "Kapřík!"

21. února 2009

Statistiky

Odhadem bylo v roce 2003 na celém světě pro lidskou konzumaci zabito více než 50 miliard zvířat. Vodní zvířata započítána nejsou. 45,9 miliard kuřat a slepic, 3,5 miliard kachen, krocanů a hus, 1,2 miliard prasat, 292 milionů krav, 860 milionů ovcí a koz, 857 milionů králíků. (Statistická databáze FAO, 2003)

Odhadem bylo v roce 2007 na celém světě pro lidskou konzumaci zabito více než 62 miliard zvířat. Vodní zvířata započítána nejsou. 54,3 miliard kuřat a slepic, 3,9 miliard kachen, krocanů a hus, 1,3 miliard prasat, 324 milionů krav, 967 milionů ovcí a koz, 1,1 miliard králíků. (Statistická databáze FAO, 2007)


V roce 2007 bylo podle statistik na světě zabito:

54 315 631 000 kuřat a slepic
1 388 590 758 prasat
324 559 621 krav
564 792 085 ovcí
402 835 514 koz
2 715 255 000 kachen
635 812 000 krocanů
648 639 000 hus a perliček
1 169 280 000 králíků

To je:

54,3 miliard kuřat a slepic
1,3 miliard prasat
324 milionů krav
967 milionů ovcí a koz
3,9 miliard kachen, krocanů, hus a perliček
1,1 miliard králíků

Zdroj:
http://faostat.fao.org/site/573/default.aspx#ancor