We'll be kind: sentience
Zobrazují se příspěvky se štítkemsentience. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemsentience. Zobrazit všechny příspěvky

11. února 2016

Vyčerpaný? Zastřelit! aneb váleční koně v 1. světové

V trafikách je právě k zakoupení časopis 1. SVĚTOVÁ, v němž vyšel můj článek o válečných koních v první světové válce.

Časopis 1. SVĚTOVÁ II/2016

Hledejte číslo II/2016, na obálce vlevo dole je kůň. Případně stáhněte v PDF :)
***

Článek vychází z mého výzkumu a bakalářky, která je dostupná na webu humanimal.cz. Téma rozhodně není uzavřené, pokračuji v něm i v diplomce.

Výsledek schválily i moje kočky, což je zpětná vazba, která se samozřejmě cení nejvíc.


Odkazy:
Článek ke stažení v PDF
Webová stránka časopisu 1. SVĚTOVÁ (včetně možnosti prolistovat)
Bakalářská práce Zvíře na bojišti 1. světové války (B. Hunčovská)

---
Tento blog můžete sledovat i na Facebooku: facebook.com/WellBeKind

25. srpna 2013

269 veřejná dražba otroků



Iniciativa 269 zorganizovala 23. srpna 2013 v Praze na Staroměstském náměstí svůj třetí [1] vizuálně vyvedený happening, Veřejnou dražbu otroků. Pomocí sehrané dražby lidských otroků, u nichž byly pregnantně zdůrazňovány vlastnosti, pro které dnes tržíme zvířata (vysoká dojivost, zmasilost, vhodnost k chovu...), se snažila předat myšlenku, že zotročování lidí a zotročování mimolidských zvířat nelze od sebe oddělit. Tak jako lidští otroci v minulosti jsou totiž i dnes mimolidská zvířata považovaná za pouhé zboží sloužící všem účelům těch, kdo je kupují.

Z vyjádření organizátorek akce:
Před stoletími bylo do Ameriky odvlečeno asi 12 milionů Afričanů, nyní stejný počet zvířat lidé zabijí během několika desítek minut kvůli jídlu, surovinám a jiným materiálům, kvůli zábavě, testům či jinému využití [2]. Ještě před dvěma sty lety bylo otroctví mnohde považováno za normální, akceptovali a obhajovali jej filosofové [3], politici [4] a vědci [5] a boj proti němu byl výstřední záležitostí. Dnes je tomu podobně s bojem za práva zvířat. Dnešní role zvířat je obdobná, jako byla před několika desítkami lety pozice lidských otroků. Z těchto důvodů považuje iniciativa situaci zvířat za stejně nepřijatelnou.



FB událost: https://www.facebook.com/events/139580239583238
Zdroj fotografie a vyjádření: http://www.halonoviny.cz/articles/view/8535094
Web iniciativy 269: www.269.cz

[1] Tetování otroků, Vypalování čísla 269, Veřejná dražba otroků. Kromě těchto happeningů proběhly četné demonstrace.
[2] Počítadlo zvířat zabitých lidmi pro potravu zde: http://www.adaptt.org/killcounter.html. Počítadlo vychází z údaje 53 miliard suchozemských zvířat oficiálně zabitých pro lidskou potravu v roce 2003. Toto číslo však v roce 2007 stouplo na 62 miliard. Čísla odpovídající tomuto roku budou opět vyšší. Více zde.
[3] Philosophers justifying slavery, Arguments for slavery
[4] Proslavery (wiki)
[5] Zajímavou v souvislosti s vědeckými osobnostmi obhajujícími otroctví je lékařská diagnóza drapetomanie. S tou přišel v roce 1851 americký lékař S. A. Cartwright a označil jí sklony černých otroků k útěkům. Jejich pokusy o útěk označil za duševní poruchu a za příčinu jejího vzniku považoval přílišnou benevolentnost majitelů otroků. Léčba i prevence této poruchy byla jednoduchá – "vyhnat z nich ďábla bičem", "dokud neupadnou znovu do podřízenosti, která jim byla určena". Chtěl-li si být majitel skutečně jistý, že bude duševní chorobě předejito, doporučovala se amputace palců u nohou, která běh a útěk přímo znemožňovala. Typické pro tyto pokusy o ospravedlnění stávajícího je právě důraz (odrážející se v jazyce) na jeho vědeckost a odbornost – Cartwright ujišťuje, že poruše je možno předejít "řádným dodržováním lékařského doporučení." Kromě drapetomanie Cartwright přišel také s diagnózou dysaesthesia aethiopica, což byla duševní porucha projevující se u otroků leností a neochotou k práci. V duchu vědeckosti tu Cartwright upozorňuje, že je přísně dokázáno, že choroba souvisí výhradně s černou pletí (což dokonce prokazuje výskytem kožních lézí na černé pleti, které jsou prý průvodním jevem této duševní poruchy). Léčba lézí i lenosti opět stejná – natřít pacientovo tělo olejem a vymrskat, poté vystavit těžké práci pod přímým slunečním svitem. Další průvodní jevy diagnózy – necitlivost kůže a pouze velmi chabý výskyt mentálních schopností (srovnatelný s mentálními schopnostmi bílého muže napůl spícího) přímo ospravedlňovaly praktiky zacházení s otroky – bití a zneužívání. Jejich kůže totiž bití necítí a jejich mentální schopnosti jim přeci neumožňují trpět. Dnes jsou diagnózy doktora Cartwrighta považovány za rasistickou pseudovědu a tzv. vědecký rasismus. Drapetomania (wiki), Dysaesthesia aethiopica (wiki)

9. března 2012

Holubí etudy

Jako pražské dítě se ve městě téměř všude setkávám s holuby. Ráda je pozoruju a mluvím na ně. Jsou legrační, jak ťapou po chodníku a hledají, co by kde zobli. Často odehrají nějakou vtipnou scénku. Je myslím docela objevné odložit na chvíli svoje zaujetí lidským světem a pozorovat něco tak přízemního (ve smyslu vertikálně), jako jsou holubi. A možná se jimi i fascinovat. A taky nemít strach, že budu trapný/trapná, nebo že je to dětinské, sedět někde na lavičce a komunikovat s holubem.
Jednou mě jeden holub moc pobavil, čekala jsem na přechodu přes silnici. Byla dlouho červená, na obou stranách stáli lidé, a mezi nimi holub. Stepoval tam na chodníku, až říkám, že tam přešlapuje jako kdyby čekal na zelenou, „Tak co je, už tu stojím pěkně dlouho a dost se u toho nudím.“ Najednou zelená, lidi z obou stran přecházejí, a spolu s nimi vykročí holub a suverénně šlape po přechodu. Zůstala jsem stát a sledovala ho; spořádaně přešel přechod, vystoupil na chodník, zastavil se a rozhlížel, kam teď. Nakonec si to namířil po ulici dál. Pár lidí si ho také všimlo, byla to moc hezká scénka, holub jde vedle lidí a lidé vedle holuba, všichni užíváme společně jednu cestu a dokážeme koexistovat – tedy existovat pospolu.

Přála bych si, abysme té koexistence alespoň do určité míry byli schopni. Už podruhé (musím se s radostí pochlubit!) se nám na autobusové zastávce blízko domu zabydlela holubí rodinka. Vystlali si větvičkami výklenek ve sloupu, nikomu tam nepřekáží, maminka sedí v hnízdě a táta hlídá o kousek výš. Minulý rok tam vychovali dvě holoubata, nejdřív to byli takoví holohlaví orlíci a pak zničehonic kluci nebo holky skoro stejně velcí jako máma, a pěkně ji tam vytlačovali. A před pár dny se nám tam uhnízdili znovu.
Pozorovala jsem holubí mámu dnes, když ke mně přišel starší pán a ptá se, „Taky se na ně díváte?“ „Jojo,“ a chystala jsem se říct něco jako že jsou moc šikovný. A pán pokračoval: „Je to hrozný, ty hnízda by se jim měly ničit, vždyť jich je tu hrozně moc, a tady přece sedět nesmějí.“ Aha. S pánem si tedy o holubech nepopovídáme. Potěšilo mě aspoň pomyšlení, že v naší zemi (ale jistě nejen zde) velká část lidí jenom reptá, že by se něco „mělo“, a sami s tím neudělají nic. A tak doufám, že pán dál zůstane jen u toho, že „by se holubi měli“ vyhánět, a nepůjde sám a nevyhodí holubí mámu i s vajíčky nebo s dětmi na zem a hnízdo do koše. Doufám, že zase budeme mít na zastávce autobusu dva malý holoubky :)

V časopise naší městské části jsem si pak dnes přečetla článek o zákazu krmení holubů. Píšou: „Holubi, holubi a zase holubi. Jakoby se jen vyslovením toho slova jejich počet zvyšoval. Je jich spousta, a to je problém. Způsobují alergie, šíří roztoče a hlavním problémem pro nás je jejich všudypřítomný trus... Ten může závažně poškodit naše zdraví a to, co dělá třeba s historickými památkami (…),“ atd. „K jejich snížení můžeme správným přístupem přispět my všichni. Třeba likvidací míst vhodných pro hnízdění holubů a umisťováním mechanických zábran.“
Myslím, že obvinění z ohrožování lidského zdraví jsou přehnaná, minimálně v našem prostředí (holubi v Praze jsou od pohledu většinou zdraví, v porovnání s některými městy v jiných zemích, a i tam hádám nelze mluvit o nějakém veřejném nebezpečí). Zájmu o zachování historické hodnoty budov rozumím, věřím ale, že situace není taková, aby bylo nutno ji řešit radikálně. Holubi ve městě bydlí spolu s námi a s dalšími ptáky, myškami i potkany (jeden mi přeběhnul cestu u domu), pavouky, komáry, mouchami, psy, kočkami, zajíci i srnkami (dva posledně jmenováné taky občas u nás potkávám). Na nás je naučit se s nimi žít, a pokud se nám jejich přítomnost v konkrétním místě akutně nelíbí (např. průchody, podchody, mosty, pavlače... na sídlišti se toho pár najde), zabránit jim sedávat tam a respektovat, že si najdou místo jinde. Snahy zabíjet holuby, trávit je, ničit jim vajíčka a hnízda, štvát na ně dravce, a podobné, „abychom se jich zbavili“, mi přijdou zcela nemístné. Srovnatelné s případnými pokusy fyzicky likvidovat bezdomovce a kohokoli dalšího, kdo se nám vedle nás nelíbí. (Doufám, že jsem teď nějakému blbci neposkytla inspiraci.)

Před pár dny se mi dále poštěstila trochu kuriózní „záchrana“ holuba. Na Staroměstském náměstí v Praze jsem si všimla holuba, který měl na krku provlečenou uschlou kůrku z vydlabaného krajíce chleba, vypadalo to, jako by měl chomout. Asi někde holubi krajíc chleba našli, vyzobali vnitřek a nějak ve snaze uzobnout si krajíc nadhodili a jednomu se zachytil na krku. V horším případě ho nějaký blbec chytil a chleba mu na krk provléknul, aby to bylo vtipné, nevím. Každopádně už mu pod tím nerostlo peří a příjemné to určitě nebylo, při létání ani při chůzi. Chytit se jen tak nenechal, takže na řadu přišla svačina a získávání důvěry. Pochopitelně se k rozdávání chleba slétla celá smečka, a tedy jsem tam dřepěla, plazila se za holubem s kůrkou na krku a pomalu ho lákala na drobky, a manévrovala mezi několika dalšími, kteří se chtěli na záchraně přiživit. Vtipné na tom bylo, že ten den na onom místě postavili ceduli Zákaz krmení holubů pod pokutou. Také se po pár minutách zjevila policejní hlídka, díkybohu mě nepovažovali za rušitele pořádku, takže jsem mohla pokračovat. Po úspěšném směřování drobků k žádoucímu holubovi o mě začal jevit větší zájem, takže jsem k němu postupně přibližovala ruku a nabízela mu, aby mi z ruky zobnul. K jeho smůle byl přítomen otrlejší Pišta1, který mi bez ostychu uzobával z druhé ruky přímo z housky. Takže jsem střídavě nabízela holubovi s „chomoutem“ a krmila holuba u housky. Nakonec, celkem asi po půl hodině, se kýžený holub osmělil a vzal si drobek z ruky. Pak už byla důvěra navozena a po chvilce jsem na něj mohla sáhnout a kůrku rozlomit. Najednou byla celá kůra z krajíce na zemi a můj milý holoubek ochlebíčkovaný se zamíchal mezi ostatní, poznala jsem ho pak ještě jednou podle opelichaného pásku na krku. Už ale bylo vše hotovo, tak jsem jim všem nadrobila ještě porci housky a mizela odtamtud, protože se už slétali další a vypadalo to na nedovolené shromažďování. Doufám tedy, že se holoubkovi bez chleba na krku chodí i létá líp :)

Slet holubů, Amsterdam
1 podle písničky „Strašlivý kocour Fous / Pištu Fištu rád by kous'“; Pišta a Fišta = holubové, kocour Fous = náš kocour Elí. Vzniklo při provokativních promenádách holubů na našem balkóně, přes okno kocourem ostře sledovaných...

26. listopadu 2011

Slepý pes našel vodící husu

Boxer Baks oslepl při loňské nešťastné události. Pod svá ochranná křídla si ho však vzala domáci husa jménem Buttons.
Čtyřletá Buttons vodí svého přítele buď pomocí dlouhého krku, nebo kejhání.
Jejich lidská opatrovnice, Renata Kursa z polského Lublinu, říká: "Buttons ho postupně zvedala na nohy a začla ho vodit. Jsou teď nerozluční - dokonce spolu honí pošťáka."

Přeloženo z http://www.metro.co.uk/weird/861546-cute-alert-goose-looks-after-blind-dog

Komentář: Nezávidím tomu či té, kdo do téhle domácnosti doručují poštu... Aby se na mě řítil boxer a čtyřletá husa...  :)


English: 
Goose looks after blind dog

Blind boxer dog Baks has got a new lease of life - after being taken under the wing of a pet goose called Buttons.
Buttons the four-year-old goose leads her pal around everywhere either by hanging onto him with her neck, or by honking to tell him which way to go.
Owner Renata Kursa, 47, of Lublin, Poland, was heartbroken when Baks was left blind after an accident last year.
'But gradually Buttons got him up on his feet and starting walking him around. They're inseparable now - they even chase the postman together,' she said.

Source: http://www.metro.co.uk/weird/861546-cute-alert-goose-looks-after-blind-dog

Commentary: Wouldn't like to deliver post to this family... Being chasen by a boxer and a four-year-old goose... :)

7. května 2011

Kompilace zajímavostí

Kompilace odkazů a akcí, které mě v poslední době zaujaly - prohlédněte, sdílejte, využijte...
S láskou
B.

Forfreelife.eu
Projekt dokumentující život zvířat na českých farmách, chovech a jatkách. Původní videa a fotky, tiskové materiály.



Podívejte se aspoň na jedno video a fotky. Takhle žijou zvířata pro naše chuti. Tohle je skutečné. To, že budeme zavírat oči a budeme dělat, že se nic neděje, na tom nic nezmění.
Forfreelife.eu
Youtube stránka: youtube.com/user/flVidea

****
"Spousta lidí říká, že maso je chutné.. je ale chutné natolik, aby bylo cennější než život? Natolik, aby stálo za veškerou bolest, co se za ním skrývá?"

Z mnoha dokumentů lze jasně vidět, že značná část zvířat na jatkách se po omráčení probere a je při podřezávání a vykrvácení při vědomí - něco, co je pro většinu z nás nepředstavitelné. Ale i to se dá smést pod stůl tím, že je to přirozené. Je to jenom omluva pro něco, co se (v dnešní době a v našich podmínkách) už omluvit moc nedá. Všechno jsou to jenom omluvy, kterými sami sebe chlácholíme, že o nic nejde, že to, co se děje, je v pořádku, protože "to tak bylo vždycky".
Moc si vážím těch, kteří jsou schopni i přes všechno, s čím po svejch xx let dosud žili, poodstoupit a pohlédnout na to trochu jinak. A dost mě mrzí, že většina lidí toho není ochotná.

****
Bude to těžký den
Michal Kolesár napsal výborný obsáhlý text na téma mučení lidí - s využitím různých druhů zvířat. Vše staví na konkrétních případech. Čtení rozhodně i pro historiky.
"Lidská fantazie jakoby snad ani neměla dno. Co všechno dokázal člověk vymyslet a praktikovat, když jde o to, způsobit někomu bolest. Drtí, mačká, trhá, řeže, pálí, dusí, topí, vaří, vráží na kůl, přibíjí na kříž. Co všechno dokáže použít, když chce trestat. Dřevo, vodu, železo, oheň, zvířata. Tento text je o zvířatech v mučírnách a na popravištích."
Bude to těžký den - michalkolesar.net/?p=4204

****
Human-Animal Studies, konference
České stránky Human-Animal Studies - humanimal.cz představím rovnou s chystanou konferencí. Human-Animal Studies (také Critical Animal Studies) je nový interdisciplinární obor, který se zabývá vztahem lidí a mimolidských (nonhuman) zvířat. V zahraničí se poměrně rychle šíří, u nás se jej snaží rozvinout a podpořit právě web humanimal.cz. Jednou z jeho hlavních iniciativ je nyní připravovaná konference Critical Animal Studies - první taková v ČR (a druhá v Evropě), která se bude konat 15.-16. října 2011 v Praze (s názevem "RECONFIGURING THE ‘HUMAN’/’ANIMAL’ BINARY – RESISTING VIOLENCE”). Organizuje ji Katedra sociologie FF UK a ICAS - The Institute For Critical Animal Studies. Účastnit se mohou jak akademici, tak aktivisté, je otevřena v podstatě komukoli. Občerstvení bude zcela veganské :) (a můžu prozradit že úplně výborné) :)

Více o konferenci: humanimal.cz/CAS/index.html
Událost na Facebooku: www.facebook.com/event.php?eid=128921897181041

****
Dva blogy kamaráda Zdeňka - Buď jejich přítel jejichpritel.blogspot.com a Animal in Distress zachrana-zvirat.blogspot.com. Přidejte do svého seznamu záložek.

Vybírám pár útržků z různých článků:
Všichni voláme po svobodě pro sebe, ale většina z nás svobodu jiným bere nebo většinu z nás nesvoboda jiných nezajímá. Nepřipadá nám ani trochu hloupý, když jiný a jiné vězníme a přitom po své svobodě voláme.
Není pitomost tvrdit, že kravské mateřské mléko je důležitou součástí jídelníčku dospělých lidí? Protože je kravské mateřské, je přeci určené pro kojence, pro telátka. ...  Tak proč lidé pijí kravské mateřské mléko? Proč krávám kradou děti, aby mohli krást krávám jejich mateřské mléko?


Moc doporučuju počíst si v článku Prasata aneb nepojídejme je. Vybírám:
Profesor Stanley Curtis z Penn State University během svých studií, kdy dvě prasata učil hrát jednoduché počítačové hry (prasata při hře ovládala joystick pomocí nosu a zubů, přičemž musela joystickem ovládané ikony přesunout z bodu A do bodu B apod.) zjistil, že prasata umějí hrát skvěle joystickem ovládané počítačové hry, dokonce některé hry mnohem lépe než primáti. Curtisova kolegyně Dr. Sarah Boysen uvedla, že prasata jsou schopna se soustředit s intenzitou, kterou nikdy neviděla ani u šimpanzů.
Profesor Donald Broom z veterinární školy na Cambridské Univerzitě říká: "Prasata mají dost propracované kognitivní schopnosti. Dokonce více než psi a určitě více než tříleté dítě."
Prasata jsou schopna se velice rychle naučit rozpoznávat věci podle jména. Dokonce plyšové hračky, byť jsou si podobné, rozpoznají podle jména.
Lidé, kteří provozují útulky pro zvířata, přisuzují prasatům lidské vlastnosti, protože prasata, stejně jako lidé, si vychutnávají poslech hudby, hraní si s míčem nebo masáže těla.
Většinu dne prasata (v přirozeném prostředí, pozn.) stráví sháněním potravy, přičemž za noc mohou nachodit až 15 km.
Každý rok je na celém světě poraženo asi 1,2 miliardy prasat pro lidskou konzumaci.
V České Republice je chováno více než 4,5 miliónu prasat ročně.

"Ve velkochovech se naprosto běžně kastrují selátka bez jakéhokoliv umrtvení nebo snížení bolesti." Zkuste si to představit. Představte, si že necháte vykastrovat svoji kočku nebo psa "zaživa". Nebo si představte, že to dělají vám, jestli to vaší představivosti pomůže. A tímhle projdou miliardy malých pár dní starých selátek. Úplně malinkaté děti. Šílený.

****
Další blog, tentokrát od autorů FB skupiny "STOP Speciecizmu!"
stopspeciecizmu.blogspot.com
skupina na FB: stopspeciecizmu.tk



****
Nový informační materiál o kožešinových farmách - obsáhlý a fakt dobrý.
Ke stažení na uloz.to/8441715/informace-o-kozesinovych-farmach-pdf


Krátký informační materiál Co předchází surovině?
Ke stažení na ulozto.cz/6443909/stopkozesovymfarmam-pdf


Plakát k tzv. myslivectví - pitomému zabíjení z potěšení ze zabíjení a k ukojení svých nevybitých potřeb někoho fyzicky ovládnout. Idioti.
Ke stažení na ulozto.cz/6454728/hleda-se-pdf



Autor všech materiálů: Animal in Distress zachrana-zvirat.blogspot.com.

Toť pro dnešek vše...

17. dubna 2009

Beran

Toto není reportáž o přímé akci, ačkoli malé krádeže jsem se dopustila, není to ani reportáž o osvobození jednoho nebo dvou zvířat, ačkoli jsem si nepřála nic jiného. Je to srdcem procítěný příběh jednoho nebo dvou zvířecích bytostí, o který bych se tak nějak ráda podělila.

Šestého září 2007 jsme s kamarádkou navštívily hospodářskou výstavu Náš chov v Lysé nad Labem.
V jedné hale rozliční chovatelé a trapitelé zvířat vystavovali svá vybavení, nástroje, klece, krmiva a další předměty dominace, někteří nabízeli své katalogy "chovných kusů" a někteří nabízeli ochutnávky masa z krav. Nabraly jsme pro sebe plnou náruč materiálů a publikací "přímo ze zdroje", z nichž nad mnoha se stále nepřestávám udivovat.
Poté, s nachystaným foťákem a kamerou, jsme se přesunuly  do výstavní haly. Tam jsme našly desítky zvířat, ovce, telátka, krávy, býky, berany, králíky, kozy, mámy prasnice a selátka, a také stánky s kůžemi a masem ovcí. Byl to můj první skutečný přímý kontakt s těmi konkrétními zvířaty, za která mluvíme, většinou totiž jen sedím za počítačem psaním a komunikováním, občas se pak zvednu ze židle a vyjedu promítat pro lidi nebo na ulicích.
Tady jsem byla, poprvé, konfrontována s těmi oněmi bytostmi, životy, tvářemi, dušemi, či pro někoho, čísly. Krávy a ovce ležely či stály jedna vedle druhé v ohradách, ne natolik malých, aby se nemohly hýbat, ale dost malých na to, aby byly ony stále považované za zboží. Hned vedle vchodu zíraly kolem sebe tři mladé flíčkované krávy, občas vzaly do úst udupanou slámu a jedna z nich, ležící, žvýkala kovové oplocení. Protáhla jsem se do úzké chodbičky a klekla si k ní. Mladá, krásná kráva s očíslovanou známkou v uších si pomalu zvykla na moji ruku a nechala mě hladit ji na krku a tváři. Byla tak něžná, přes svoji velikost, a tak nemilovaná. Celou dobu bez utěšení žvýkala plocení a několikrát se snažila kousat mi koleno. E
videntně byla odstavena předčasně a tolik jí chyběla máma, přestože sama již vypadala téměř dospěle.
Snažila jsem se utěšit její malé bolístky po minuty, co jsem s ní strávila, utírala jsem její slzící oči a nos a stírala jí hnis z uší, pravděpodobně zanícených kvůli vpíchnuté plastové známce. Pak jsem se se svojí malou kamarádkou rozloučila a šla fotografovat další zvířata. Vyfotily jsme ovce s vysprejovanými čísly na zádech, takzvané belgické modré krávy a telata s obrovskými hmotami svalů, mečící kozy a jejich mláďátka, mámy prasnice a jejich selátka spící poklidně jeden vedle druhého, netušící, že jejich rodiny budou brzy rozděleny, a nevidící na svých zádech vytetovaná čísla, která jsme viděly my. Natočily jsme zemědělce vléci a tlačit kozy a ovce uličkami, je jak padají na kluzké podlaze a křičí, a je poté nahnané do hlavní ohrady. Mnoho lidí sedělo podél ohrady, často rodiny s dětmi, a pozorovali zvířata
předváděná sem a tam, vystavovaná, zkrocená a oslovovaná tak, jak jsme dřív oslovovali otroky.
Natočily jsme ukázkové stříhání ovcí, čehož proces znamenal vlečení ovcí po výstavní hale za krk, hlavu či nohu, vtlačení vyděšeného zvířete do ohrady, přivázání je nehybné k vysokému přístroji a pak vyholení z nich vlny násilným způsobem. Komentátorovy výkřiky a nářek jehňátek se nesl po celé hale. Natočily jsme i ovce vlečené zpátky do svých výběhů a jejich nahá třesoucí se těla, na nichž pomalu vyvstávaly hluboké krvavé řezné rány.

Tohle jsme viděly, a já jsem si vážně připadala jako bychom byly jediné, kdo fakt viděl. Kdyby i ostatní viděli stejné z
acházení a slyšeli stejné nářky, jak by mohli zůstat tiší? Jak by mohli udržet potěšené výrazy na tvářích, jak by mohli pokračovat v jezení smažených těl jehňat?Bála jsem se jít dovnitř s kamerou a jednoduše tam natáčet, zjistila jsem však celkem brzy, že se o to nikdo nestaral. Následovala jsem zemědělce vlečíce kozly za rohy a kopajíce do nich, několikrát jsem natočila i jejich tváře – oni však neměli nejmenší starost. Cítila jsem se bezmocná.
S dostatkem důkazů jsme se vrátily utěšit naše malé telátko. Je těžké říct sbohem někomu, když víte, že bude svázán a popraven a zmasakrován a sněden jen pár měsíců nebo dnů poté. Krvácelo mi srdce. Odešly jsme od ní rychle po shodě, že to tak pro nás bude snazší. Rozloučila jsem se s naší malou smutnou flíčkatou krásou, pohladila ji naposledy (a tentokrát jsem věděla, že je to opravdu naposledy) a odešla.
 

Znovu jsme procházely kolem mnoha vystavených zvířat, s téměř plnou pamětí fotoaparátu, a chystaly se opustit to hrozné místo. A tam byl. Stál ve své malé ohradě, přimáčknutý hrudí k hrazení, jeho tenké nohy nesly hromadu vlny. Se zavřenýma očima a klidnou, odevzdanou tváří, natahoval beran hlavu, opřenou o zábradlí, do uličky. Lidé chodili kolem něj a on tam byl takhle pořád – nehybný, přitisknutý k hrazení, s hlavou vystrčenou ven, oči zavřené, a čekající. Vypadal jako spící loutka, jako doufající anděl na válečném poli. Odložila jsem kameru a klekla si k němu. Natáhla jsem k němu ruce a on, stále nehybný, s očima zavřenýma, si položil hlavu do mých rukou. A bylo to.


Nevím, jak dlouho jsme tam takhle stáli. Nehnula jsem sebou, stejně tak on, přestože váha jeho hlavy mi drtila ruku. Jenom vím, slyšela jsem, jak lidé procházející kolem nás zastavují a koukají. Taková socha nás dvou, já klečící a objímající berana, s hlavou o něj opřenou, a on tam stojící s hlavou položenou v mé náruči. Byly jsme oněmělé. Kamarádka vyfotila pár posledních fotek a pak si sedla vedle a hladila berana na tváři. Otvíral a zavíral oči a nastavoval tvář. Seděly jsme tam bůhvíjak dlouho a drbaly ho na hlavě a na krku. Věděly jsme, že tam čekal na nás.
Když jsme odcházely, sundala jsem mu z krku těžký kožený obojek a uklidila ho do tašky – zde ta krádež – a pořád ho mám na skříni. Když jsem odcházela, byl tam pořád takto – odevzdaný, důvěřivý, bezelstný. Jedině s tím rozdílem že teď, doufám, se cítil... (Zde mi poprvé docházejí slova.) ... milovaný.
Ubezpečený. Obdivovaný. Políbený. Jako když políbíte holku nebo kluka poprvé v životě.

Moje kamarádka neměla dobrý pocit z placení peněz řezníkům za účelem dostat se dovnitř (tj. vstupné). Říkala jsem jí, že nafotíme fotky a vezmeme si publikace přímo od kořene utrpení. Ale za co jsem nejvíc vděčná, s vědomím že jsem zaplatila peníze těm, kdo zvířata trápí, je, vyjma možnosti utišit dvě nádherné, osamělé a zapomenuté bytosti, že jsem možná ukázala malý zlomek pochopení některým lidem. Když jsem objímala tohoto berana, za sebou jsem slyšela mnoho lidí zastavovat se a dívat. Slyšela jsem rodiče ukazovat berana svým dětem a říkat jim nějaké hezké věci. Skutečně nežiju v naději, že kdokoli z nich se stal ten den vegetariánem či veganem, nevěřím ani, že kohokoli z těch lidí vůbec napadla myšlenka nejíst ta zvířata. Ale vím, někde uvnitř vím, že se těch pár lidí tam zastavilo, když mě a jeho viděli, a viděli slzy v mých očích.

Nevím, jak zastavit všechno to utrpení. Nevím, jak zvířatům pomoct z bídy ve které přežívají. Ale vím, to jediné co vím, je, že musíme jít dál. Pokouším se žít každý okamžik pravdivě sama k sobě, upřímně k svému srdci, a když přemýšlím o tom krásném beranovi, přestože se trápím, vím že tam, v tom samotném okamžiku, bylo moje srdce správný.


PS.
Na mém starém blogu komentoval tento text majitel onoho berana. Nevím, jak mě vypátral, ale těší mě to. Napsal:


"Mám rád zvířata a nemám rád týrání.Bohužel to co předvedla autorka článku v závěrečné stati o beranovi mě pouze utvrdilo v přesvědčení,že takzvaní ochránci zvířat jsou schopni svou demagogií a lží tak akorát dláždit cestu do pekla,nikoliv zvířatům pomáhat.To mohu prohlasit při skutečnosti,že o tom beranovi vím mnohem víc,než ten,kdo takovéto ničím nepodložené nesmysly napsal."
A dále,

"Toho berana znám od doby kdy jsem mu před 8 roky pomáhal na tento svět a na rozdíl od tebe vím,že ten beran žije ve velmi dobrém prostředí.To že se nechá pohladit a neublíží ani malému dítěti je také dáno tím jak se k němu chová jeho okolí,rozhodně mu nechybí to o čem jsi psala ve svém článku.A abych nezapoměl,dlužíš mi ten obojek,který ti nepatří.Mirek"
Na mou otázku, v čem nachází demagogii a lži, zatím neodpověděl; jeho názor poznám moc ráda. To, že se beran má dobře, mě samozřejmě těší. Obojek se vrátit nechystám, ale věřím že jich mají dost. Stránky chovatelů romanovských ovcí zde: www.romanovky.eu, o jejich láskyplném využití zde: www.romanovky.eu/plemeno-vyuziti.php.