We'll be kind: texty
Zobrazují se příspěvky se štítkemtexty. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemtexty. Zobrazit všechny příspěvky

9. listopadu 2018

Koně v první světové válce: všechny texty

V době výročí sta let od skončení první světové války zde sdílím aktuální seznam všech mých dosud publikovaných prací a článků na téma dějin koní v první světové válce.
V blízkých letech budou zcela jistě následovat další :)

Kůň táhnoucí vozík s raněnými britskými vojáky.


Člověk a kůň ve vřavě bitevní. Místo koní ve válečném prožitku vojáků první světové války
diplomová práce obhájená na Ústavu českých dějin FF UK v roce 2017
text práce + obrazová příloha

"A byl to můj oslíček..." Vojáci první světové války a jejich vztah k válečným koním
příspěvek na přednáškových dnech Obrazy a perspektivy Velké války na FF UK, 20. 4. 2017
zvukový záznam + anotace přednášky

Vyčerpaný? Zastřelit!
článek v časopise 1. SVĚTOVÁ II/2016
Vyčerpaný? Zastřelit!

Zvíře na bojišti 1. světové války: koně a přepravní zvířata
bakalářská práce obhájená na Ústavu českých dějin FF UK v roce 2014
Zvíře na bojišti 1. světové války: koně a přepravní zvířata

Vystoupení v pořadu České televize Naše Velká válka
Díl Nazdar, salut!, 24. 8. 2014
Vystoupení v pořadu České televize Naše Velká válka

Hospodářské využití zvířat za dvou světových válek v kontextu přechodu k mechanizaci
esej
Hospodářské využití zvířat za dvou světových válek v kontextu přechodu k mechanizaci

Zvířata ve válkách jako problém pro sociální dějiny
esej
Zvířata ve válkách jako problém pro sociální dějiny

Bratři ve zbroji - zvířata ve válkách a v armádních laboratořích
článek napsaný pro A2 č. 13/2013 (v redakčně upravené verzi publikováno zde)
Bratři ve zbroji - zvířata ve válkách a v armádních laboratořích

Koně a tanky - živé a neživé v první světové válce
esej
Koně a tanky - živé a neživé v první světové válce


Typický způsob přepravy kulometů v první světové válce
- rozložený na hřbetu koně. Německá armáda.

V první světové válce zemřelo - kromě asi 10 milionů vojáků - odhadem 3-8 milionů koní, oslů a mul. Velká část těch, co se dožili konce války, skončila na jatkách či byla zastřelena.

1914-1918

---
Tento blog můžete sledovat i na Facebooku: facebook.com/WellBeKind

9. prosince 2016

Zvířata ve středověku

Tento příspěvek o postavení zvířat v evropském středověku a o středověké zvířecí symbolice je sepsán na základě literatury a přednášek francouzských historiků v rámci Česko-francouzského historického semináře na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (viz závěr článku).
 
  • Bible: Bůh stvořil člověka jako bytost dokonalou a zvíře jako bytost nedokonalou. Zvířata jsou člověku podřízena a mají jím být ovládána
  • proti tomuto názoru existuje "druhý proud" - Aristotelés: všechna boží stvoření jsou bratry. Dále představován zejména Pavlem z Tarsu.
  • teologické debaty: kam přijdou zvířata po smrti? je pro ně místo v nebi? týká se zvířat zákaz práce v neděli? apod.
  • zvířata v křesťanském středověku obecně nejsou příliš oceňována - souvisí se snahou církve potlačit přetrvávající pohanské kulty, které uctívají zvířata, a nahradit je uctíváním Krista
  • středověk neměl příliš zájmu o encyklopedické poznání zvířat - jediné středověké texty zabývající se odborným poznáním zvířat jsou překlady Aristotelových spisů (Historia animalium, De partibus animalium a další). V původních středověkých naučných textech se zvířata vyskytují pouze jako součást přírody (natura rerum).
  • mezi praktickými spisy byly obzvláště četné lovecké příručky. Dále příručky o kování koní, jízdě na koni, zemědělském a kulinářském využití zvířat apod. Zároveň moralistická literatura odsuzující lov - jejími autory jsou duchovní, lov je podle nich nekontrolovatelná vášeň a marnivost.
  • základní literaturou pro poznání středověkého vnímání zvířat jsou bestiáře
    • jde o spisy primárně náboženského, teologického charakteru, ne o naučnou (přírodopisnou) literaturu. Účelem je výklad alegorického a symbolického významu jednotlivých druhů zvířat, jejich vlastností a jejich vztahu s Kristem a s Bohem (připodobnění k různým fázím života Krista apod.). Jsou určeny zejména univerzitním učencům-teologům. Většina bestiářů vychází z řeckého spisu Physiologus (2. či 3. stol. n. l.). Na stejné rovině se vyskytují zvířata skutečná, mytická i fantazijní.
    • zlatou érou bestiářů je 12. a 13. století

Středověká znalost zvířat zahrnovala i zvířata zcela fantazijní -
zde cerastes, tvor s hadím tělem a hlavou berana.
Bestiář pocházející z Flander (kolem roku 1350).

    • středověk dělí zvířata do pěti kategorií: 1) čtyřnožci, 2) ptáci a zvířata žijící ve vzduchu, 3) ryby a zvířata žijící ve vodě, 4) plazi, 5) škůdci a jiná havěť. Moderní přírodovědné kategorie (např. savci, hmyz) středověk nezná - proto jsou např. velryby a delfíni považováni za ryby, mezi "havěť" jsou zařazováni potkani stejně jako pavouci, netopýři jsou řazeni mezi ptáky a tak dále.
    • zvířata místní vs. zvířata exotická:
      • například lev není pro středověkou Evropu skutečně exotickým zvířetem - je častým obyvatelem panovnických zvěřinců, objevuje se běžně jako heraldický symbol, námět v architektuře a sochařství 
      • podobně je na tom slon
      • skutečně exotickými zvířaty jsou pro středověkou Evropu např. žirafa, nosorožec, hroch...
    • zvířata skutečná vs. zvířata imaginární: 
      • středověký člověk tuto distinkci nevnímá. Zvířata jako jednorožec, drak, gryf či mantichora se v bestiářích vyskytují po boku skutečných zvířat a jsou považována za skutečně existující
      • nejděsivějším ze všech zvířat je drak - "král hadů". Drak byl považován za okřídleného hada, je ztotožňován s hadem, který svedl Evu v ráji. Drak evropského středověku je vždy symbolem zla, na rozdíl od orientálních draků např. v Číně, kteří bývají symbolem štěstí. Výhra svatého Jiřího (ale i jiných světců) nad drakem symbolizuje vítězství křesťanství nad zlem a pohanstvím.
      • i středověký člověk však o existenci některých bájných zvířat pochyboval - takovým příkladem jsou sirény, mořské příšery či fénixové
    • v průběhu dějin se mění genderové vnímání jednotlivých druhů zvířat. Stejně tak v různých jazycích se rod jako jazyková kategorie názvů zvířat liší: například francouzské le chat (muž.) vs. české kočka (žen.), francouzské la licorne (žen.) vs. české jednorožec (muž.), francouzské la grue (žen.) vs. české jeřáb (muž.) a tak dále.
    • menažerie (zvěřince)
      • jde o předchůdce dnešních zoologických zahrad a cirkusů. První zvěřince jsou známy již ze 4. tisíciletí př. n. l. Jsou majetkem panovníka, symbolem jeho moci a bohatství, přehlídkou živých atributů panovníkovy moci. Zvířata jsou získávána převážně jako dary od jiných panovníků, jsou směňována při uzavření spojenectví apod. - např. Karel Veliký obdržel v roce 801 jako dar od bagdádského chalífy slona známého pod jménem Abúl Abbás. Zvěřince se postupně otevírají veřejnosti, teprve mnohem později se stávají místem k učenému poznání zvířat - při vzniku zvěřinců je tato funkce dlouho zcela nepodstatná.
      
    Stvoření zvířat Bohem. Freska v kostele Vittskövle, Švédsko (1480).

    [vybraná zvířata ve středověku (symbolika, postavení):]
    • kočka 
      • ke kočkám chována velká nedůvěra, jsou neoblíbeny a vnímány negativně
      • spolčují se s ďáblem, žijí v noci - podezřelá stvoření, atributem čarodějnictví
      • na druhou stranu často chované v klášterech a domácnostech za účelem lovení myší
      • zlom ve 14. století, částečně díky morové epidemii - kočky loví krysy, jejichž blechy přenáší mor
      • postupně se stává jedním z nejoblíbenějších chovaných zvířat
    • pes
      • z počátku vnímán s nedůvěrou podobně jako kočka
      • obecně negativní konotace, nečisté zvíře, spojován se sexualitou
      • někdy dokonce symbolem zrady (dnes symbolem věrnosti)
      • na druhou stranu jsou vybraná lovecká plemena ceněným majetkem aristokracie
      • jeho hodnota stoupá v 16.–17. století, stává se oblíbeným zvířetem u dvora, zejména oblíben šlechtičnami, postupně se dostává až na samý vrchol obliby (nejlepší přítel člověka)
      • nedůvěra dodnes přetrvává zejména v arabských a středomořských oblastech
    • medvěd
      • pravěkými lidmi velmi uctíván, hovoří se o kultu medvěda či snad i o náboženském uctívání medvěda (medvěd jako první bůh). Stejně tak velmi uctíván pohanskými kmeny dlouho do raného středověku
      • ze všech zvířat nejvíce připomíná člověka - dokáže chodit po dvou nohách, bere předměty do rukou, "tancuje", dokonce pokládán za mytického předka lidí
      • je považován za nejsilnější a nejmocnější ze všech zvířat a proto za prvního krále zvířat
      • je atributem evropských králů, lov na medvěda je výsadním právem a povinností králů, je nejvzácnějším darem, který může panovník věnovat jinému panovníkovi 
      • katolická církev jej však začala očerňovat ve snaze potřít pohanské kulty uctívající zvířata a zejména medvěda (kult medvěda udržuje lidi v pohanství, brání christianizaci, medvěd je "nepřítelem Krista")
      • → ve 12. století z pozice nejvíce ceněného zvířete klesá do pozice zvířete nenáviděného a odsuzovaného, ztotožňovaného s ďáblem (ďábel často zobrazován v podobě medvěda), místo síly a obratnosti spojován s vlastnostmi jako hloupost, lenost, neobratnost, obžerství (částečně přetrvalo dodnes), na pozici krále zvířat je nahrazen lvem
      • symbolem úplného ponížení a zesměšnění medvěda je jeho vystavování na trzích v řetězech a kovových náhubcích, zkrocení a zlomení medvědi jsou medvědářem pomocí násilí nuceni předvádět nejrůznější kousky pro pobavení publika
      • M. Pastoureau: medvěd je "padlý král"
      • medvědi ve velké části Evropy zcela vyhubeni
    • havran
      • v antickém starověku obdivován pro svou inteligenci, je symbolem štěstí, pro Kelty je symbolem moudrosti
      • s příchodem křesťanství však jeho obliba upadá
      • zdržuje se u hřbitovů, živí se mršinami, skřehotavý hlas, černé peří - z antického symbolu štěstí se mění v symbol neštěstí, smrti
      • přisuzovány vlastnosti jako chamtivost, nenasytnost, zlodějství (požírá úrodu na polích), pokrytectví, nafoukanost
    • prase
      • v antice i u pohanských kmenů uctíváno, všemi třemi hlavními náboženstvími však vnímáno jako nečisté
      • velmi ambivalentní vnímání - na jedné straně nízkost a špinavost, na druhé straně symbol prosperity (zlaté prasátko; něm. výraz Schwein haben - "mít štěstí")
      • již antická medicína doložila, že je anatomicky velmi podobné člověku (vnitřní orgány, světlá pokožka, selata jsou ze všech mláďat nejpodobnější lidským novorozeňatům apod.). Přesto – či právě proto – je prase opovrhováno (M. Pastoureau: prase je člověkův "neoblíbený bratranec")
      • přisuzovány vlastnosti jako nenažranost, lenost, špinavost, dodnes považováno za nízké zvíře, opovrhováno i přes svou vysokou inteligenci
      • většinu času prohrabává zemi, tedy má skloněnou hlavu → obviňováno, že neuznává Boha, protože se nedívá k nebi
      • prasnice rodí mnoho mláďat, často více než kolik má prsních žláz → obviňována jako špatná matka, zároveň uctívána jako symbol plodnosti
      • po mnoho století bylo prase často jediné zvíře v domácnosti - mnohdy člověkův nejblížší společník
      • v okamžiku, kdy se oblíbencem člověka stává pes, přebírá prase od psa negativní konotace spojené se sexualitou (viz výraz prasárničky, fr. cochonnerie)
    • lev 
      • lev je první zvíře, které vstoupí na biblickou Noemovu archu. Stává se zvířetem se silným křesťanským významem - je atributem evangelisty Marka, někdy ztotožňován i se samotným Kristem či církví (někdy však naopak spojován s ďáblem).
      • zároveň však zůstává v paměti i lev-lidožrout, související se skutečností, že křesťané byli v době římského císařství předhazováni lvům
      • ve 12. století přebírá po medvědovi roli krále zvířat, přebírá i (původně medvědovu) asociaci s královským majestátem a odvahou (viz přezdívka anglického krále Richarda - Richard Lví Srdce). Jeho hříva symbolizuje královskou korunu.
      • lvům (nepravdivě) přisuzována schopnost spát s otevřenýma očima, díky čemuž se stali symbolem bdícího ochránce - odtud časté sochy lvů u vchodu do kláštera, paláce či jiné budovy
    • další zvířata:
      • liška: její vnímání osciluje mezi uznáním a odsudkem. Inteligentní a hravá, ale také prohnaná, vypočítavá, lstivá a úskočná zlodějka a zrádkyně. Francouzské podst. jméno malin - "ďábel", ale také "liška". Obecně negativní vnímání ryšavé barvy. O rozšířeném středověkém literárním motivu Lišáka vice zde.
      • jeřáb: jednoznačně pozitivní význam. Majestátnost, symbolem rovnosti a spravedlnosti. Již ve středověku byly sledovány jeho migrační trasy pomocí kroužkování.
      • opice: ve středověku vnímána jako krajně odpudivé zvíře, nejošklivější a nejodpornější ze všech tvorů. Spojována s ďáblem, s vlastnostmi jako pokrytectví, faleš, podlost. Isidor ze Sevilly varuje těhotné ženy před pohledem na opici nebo na její obraz - pokud tak udělá, bude její dítě ošklivé stejně jako opice.
      • veverka: dnes oblíbené zvíře, vnímána pozitivně, jako veselé a hravé zvíře. Ve středověku však vnímána negativně: líná a chlípná (tráví čas dováděním po stromech), lakotná (ukládá si víc jídla, než zužitkuje), hloupá (zapomíná, kam si potravu schovala). Stejně jako u lišky je negativně vnímána její zrzavá srst.
    • král zvířat: velkou úlohu zvířat ve středověké symbolice dokládá i prestižní pozice krále zvířat. Jak již padlo výše, za prvního krále zvířat byl považován medvěd. Po devalvaci medvěda byl katolickou církví na tuto pozici dosazen lev, avšak nebyl jediným a univerzálním "králem". V mimoevropských oblastech mu konkurovali slon a tygr či dokonce nosorožec, orel a jaguár. Pouze lev však svoji vládu rozšířil mimo svá přirozená bydliště v Asii a v Africe také do Evropy.

    Odysseus a bohyně Kirké s lidmi přeměněnými ve zvířata.
    Dřevoryt z německého překladu Boccacciova De mulieribus claris
    (kolem roku 1474).

    Literatura k problematice zvířat ve středověku:
    (výběr se zaměřením na knihy dostupné v českých knihovnách)
    ₰ Michel Pastoureau: Medvěd. Dějiny padlého krále (vyšlo česky / recenze č. 1 / recenze č. 2 / recenze č. 3)
    ₰ Další knihy M. Pastoureau (pouze ve francouzštině): Prase. Dějiny neoblíbeného bratrance, Středověké bestiáře, Slavná zvířata, Král zabitý prasetem
    ₰ Daniela Dvořáková: Kôň a človek v stredoveku. K spolužitiu človeka a koňa v uhorskom kráľovstve (vyšlo slovensky / recenze)
    ₰ Daniela Dvořáková a kol.: Človek a svet zvierat v stredoveku (obsah / úvod a ukázka / vybrané studie)
    ₰ A Cultural History of Animals in the Medieval Age (ze šestidílné série pokrývající všechna období dějin / o sérii)
    ₰ Aleksander Pluskowski: Wolves and the Wilderness in the Middle Ages

    ₰
    John Aberth: An Environmental History of the Middle Ages (Part III: Beasts) (online na Google Books)

    ₰ Frank Meier (pouze v němčině): Mensch und Tier im Mittelalter
    ₰ Éric Baratay (pouze ve francouzštině): Des bêtes et des dieux
    ₰ Robert Delort (pouze ve francouzštině): Les animaux ont une histoire (o knize)


    Přednášky Česko-francouzského historického semináře na FF UK:
    ❖ Michel Pastoureau: Historik tváří v tvář zvířeti (L'historien face à l'animal), 13. dubna 2012
    ❖ Baudouin Van den Abeele: Prameny kulturní historie zvířat ve středověku (Les sources de l'histoire culturelle des animaux au Moyen Âge), Jeřáb popelavý ve středověku - od skutečnosti k fikci (La grue cendrée au Moyen Âge - de la realité à la fiction), 27. října 2016

    Odkazy:
    ★ Zvířata na lavici obžalovaných (článek na tomto blogu o soudních procesech se zvířaty)
    ★ Tematické číslo časopisu Dějiny a současnost. Lidé a jejich zvířata
    ★ Tematické číslo Historické štúdie 48/2014. Človek a svet zvierat v stredoveku
    ★ Rozhovor s M. Pastoureau pro časopis Dějiny a současnost
    ★ Naši chlupatí bližní - diskuzní pořad Historie.cs
    ★ "Le cochon est toujours coupable." Rozhovor s M. Pastoureau (ve francouzštině)
    ★ Rozhovor s Robertem Delort (ve francouzštině)
    ★ Les animaux ont aussi leur histoire. Série podcastů s M. Pastoureau (ve francouzštině)
    ★ Ours dans la culture (Kulturní obraz medvěda - článek na francouzské Wikipedii)
    ★ Cultural depictions of elephants (článek na anglické Wikipedii)
    ★ expositions.bnf.fr/bestiaire (poněkud starší, ale užitečná online výstava ilustrací z bestiářů)
    ★ Paws, Pee and Mice. Cats among Medieval Manuscripts


    Pozn.: Z výběru literatury a odkazů je zřejmé, že většina prací zabývajících se dějinami zvířat (ve středověku i obecně) je francouzského původu a tudíž ve francouzštině. Případným zájemcům neovládajícím tento jazyk nezbývá než doufat, že se překlady do češtiny nezastaví jen u famózního Pastoureauho Medvěda.

    A na úplný závěr jedna velmi nedisciplinovaná středověká kočička :)
    Viz článek Paws, Pee and Mice.
    B. H.
    ---
    Tento blog můžete sledovat i na Facebooku: facebook.com/WellBeKind

    11. února 2016

    Vyčerpaný? Zastřelit! aneb váleční koně v 1. světové

    V trafikách je právě k zakoupení časopis 1. SVĚTOVÁ, v němž vyšel můj článek o válečných koních v první světové válce.

    Časopis 1. SVĚTOVÁ II/2016

    Hledejte číslo II/2016, na obálce vlevo dole je kůň. Případně stáhněte v PDF :)
    ***

    Článek vychází z mého výzkumu a bakalářky, která je dostupná na webu humanimal.cz. Téma rozhodně není uzavřené, pokračuji v něm i v diplomce.

    Výsledek schválily i moje kočky, což je zpětná vazba, která se samozřejmě cení nejvíc.


    Odkazy:
    Článek ke stažení v PDF
    Webová stránka časopisu 1. SVĚTOVÁ (včetně možnosti prolistovat)
    Bakalářská práce Zvíře na bojišti 1. světové války (B. Hunčovská)

    ---
    Tento blog můžete sledovat i na Facebooku: facebook.com/WellBeKind

    8. ledna 2014

    Zvířata ve válce: Koně v první světové válce

    EDIT: Aktuální seznam mých textů naleznete v tomto příspěvku.


    Zde bych se chtěla podělit o své dosud publikované práce na téma používání tažných zvířat v první světové válce a v širším kontextu používání zvířat ve válkách vůbec. Všechny mé texty jsou publikované na českém webu vědního oboru Human-Animal Studies humanimal.cz, který zkoumá vztahy mezi zvířaty a lidmi z mnoha společenskovědních perspektiv.

    Většina textů vznikla v rámci mého studia pro některý ze studovaných předmětů. V tomto roce obhajuji svoji bakalářskou práci na téma tažných zvířat v první světové válce na historii FF UK a v následujících letech hodlám v tomto tématu pokračovat, představit jej na tematických konferencích a připravit k vydání skromnou publikaci.


    Zvíře na bojišti 1. světové války: koně a přepravní zvířata
    bakalářská práce obhájená na Ústavu českých dějin FF UK v roce 2014
    Zvíře na bojišti 1. světové války: koně a přepravní zvířata

    Hospodářské využití zvířat za dvou světových válek v kontextu přechodu k mechanizaci
    esej pro předmět Hospodářské dějiny
    Hospodářské využití zvířat za dvou světových válek v kontextu přechodu k mechanizaci

    Zvířata ve válkách jako problém pro sociální dějiny
    esej pro předmět Společenský život nejen v dlouhém 19. století
    Zvířata ve válkách jako problém pro sociální dějiny

    Bratři ve zbroji - zvířata ve válkách a v armádních laboratořích
    článek napsaný pro A2 č. 13/2013 (v redakčně upravené verzi publikováno zde)
    Bratři ve zbroji - zvířata ve válkách a v armádních laboratořích

    Koně a tanky - živé a neživé v první světové válce
    esej pro předmět Technické projevy každodennosti
    Koně a tanky - živé a neživé v první světové válce

    Německý voják krytý mrtvým koněm, zřejmě druhá světová válka. Agencja FORUM.


    PS. Budete-li si chtít na toto téma poslechnout přednášku, přijeďte v březnu tohoto roku do Brna, kde budu přednášet na Veganfestu (veganfest.cz).

    Za případné komentáře k textům budu vděčná.

    ---
    Tento blog můžete sledovat i na Facebooku: facebook.com/WellBeKind

    21. června 2013

    Přemysl Pitter

    Když byl Přemysl Pitter za nacistické okupace předvolán na gestapo a vyšetřován za to, že přes zákazy pomáhá židovským dětem, skrývá je a materiálně podporuje jejich rodiny, řekl vyšetřujícímu příslušníku gestapa: Ano, to dělám. Ale z lidského hlediska to jistě pochopíte.

    Odzbrojující, pro mě fascinující. Přemysl Pitter byl člověk naplněný láskou k bližnímu. Křesťanskou láskou - byl evangelík. To okamžitě v některých z vás (soudím podle očekávané cílové skupiny tohoto blogu) jistě vyvolá zdrženlivost: křesťan a jakýkoli věřící, ten je indoktrinovaný církví atd. Ponechám vás při tom, nicméně pokud si nějak představujeme skutečné hodnoty křesťanství, jak byly zamýšleny jeho udávaným autorem, tedy bezprostřední láska k bližnímu, pak Přemysl Pitter je pro mě jejich naprostým zosobněním.

    Stokrát doporučuju shlédnout dokument historie.cs, který je Pitterovi věnovaný. V padesáti minutách jsou představeny některé z jeho klíčových činů, myšlenek a postojů. Dokument byl pro mne fascinující. Myslím si, že je zcela úžasné, že na světě existují takoví lidé, jako je Pitter, a tisíckrát za ně díky.

    Pořad Křesťanská duše Přemysla Pittera, historie.cs: ceskatelevize.cz/porady/10150778447-historie-cs/211452801400020

    Ve zkratce: radikální pacifista, který se pro svoji podporu odpíračů války dostal do sporu s Masarykem a byl vězněn, aktér mezinárodního mírového hnutí, zakladatel domu péče o chudé děti, "český Nicholas Winton" - zachránce židovských dětí za protektorátu, po válce organizátor péče o sirotky a opuštěné děti české, židovské i německé (za což si vysloužil ostré odsouzení české společnosti - pomáhá dětem německých zrádců, a byl tak českým národem prakticky odsouzen k zapomnění), vegetarián a aktér mezinárodního vegetariánského hnutí, autor dětem určených knih o lásce ke zvířatům a jejich ochraně, po nuceném odchodu z Čech (komunistický režim ho chtěl odklidit do jáchymovských dolů) pastor a pracovník v uprchlickém táboře odsunutých Němců v Německu.

    Jeho bezprostřednost a upřímnost v názorech ho dostala nejen z vyšetřovny gestapa, ale i od vojenského soudu za první světové války, kde byl odsouzen k trestu smrti za to, že odmítl střílet, a následně za to, že dezertoval. Díky své výmluvnosti a díky tomu, že na rovinu řekl, proč udělal to, co udělal, a proč to považuje za správné, byl nakonec omilostněn.

    O jeho vegetariánských aktivitách (mimojiné založil prvorepublikový Československý vegetářský klub) napsal před lety dvoudílný článek Jan Šťastný do Zpravodaje Svobody zvířat (momentálně není k dispozici online, pokusím se zajistit). Něco o Pitterových aktivitách za zvířata také např. zde: animalrights.webz.cz/premysl_pitter.htm

    "[Ježíš říká,] že lidé mají milovat ostatní stejně bezvýhradně, jako on. Někdo to překládá jako Milujte své nepřátele, to je věta, která se Pitterovi připisuje. On měl tuto schopnost. Ono se to těžko chápe, poněvadž my všichni svým způsobem uvažujeme na základě té pozemské spravedlnosti - to, že zločin má být potrestán tou lidskou pozemskou spravedlností. Ale on z hlediska té pozemské spravedlnosti neuvažoval, on byl zřejmě schopen uvažovat z té nebeské, nebo božské, a proto nevnímal, kdo je přítel a kdo nepřítel, on byl schopen milovat bez ohledu na to, co ten člověk spáchal." (mluví spisovatel Pavel Kosatík)


    "... právě proto, že byl tak nezařaditelný, to znamená tak bezprostřední křesťan, v každé situaci, tak odzbrojoval. Tak jako za okupace řekl při vyšetřování na gestapu, když na něj Árijský boj donášel, že Židy skrývá, on tomu gestapákovi řekl, Ano, to dělám. Ale z lidského hlediska to jistě pochopíte." (mluví historik Jan Stříbrný)


    Tenhle článek jsem chtěla napsat už dlouho, od okamžiku, kdy jsem dokument viděla. Je to moje pocta Přemyslu Pitterovi, památka na něj a moje neskonalé díky za to, kým byl.

    Post scriptum: Myslím, že je potřeba na tomto místě zmínit ještě některé další lidi, kteří spolu s Přemyslem Pitterem působili a nebo by měli být z podobných důvodů pamatováni. Jeho celoživotní spolupracovnice Olga Fierzová, a další významný prvorepublikový vegetarián, sportovec Emerich Rath. Ten stejně jako Pitter za nacistické okupace pomáhal Židům - ve skladu svého obchodu se sportovními potřebami po celou dobu války ukrýval svého židovského zaměstnance. Platil veliké pokuty za to, že se bavil s Židy, že jim přes zákaz dovolil nakupovat ve svém obchodě. Tři měsíce byl držen ve vyšetřovací vazbě gestapa. Jako spousta jiných lidí, jež byli pronásledováni nacisty a jen o málo let později padli znova do rukou vyšetřovatelů tentokrát komunistických, i on byl v roce 1952 opět vyslýchán pro nežádoucí názory a aktivity (podnikání, tremping). Po drastických výsleších byl uvězněn a poslán do pracovního tábora. Umírá v roce 1962 s minimálním důchodem v necelých osmdesáti letech - až do posledních dní byl, stále jako vegetarián a sportovec, ve výborné kondici. (Za představení Emericha Ratha vděčím Honzovi Šťastnému, informace zde pochází z jeho přednášky o českých zakladatelích vegetariánského hnutí).

    3. listopadu 2012

    Zvířata na lavici obžalovaných aneb Dobrodružství právní historie - poznámky

    Navštívila jsem zajímavou přednášku paní doktorky Hany Müllerové o soudních procesech se zvířaty v minulosti, a s ostatními bych se chtěla podělit o své poznámky z této přednášky. Doplnila jsem je pár svými poznatky ze studia historie. Nechť slouží :)

    Zvířata na lavici obžalovaných aneb Dobrodružství právní historie
    JUDr. Hana Müllerová, Ph.D., Ústav státu a práva AV ČR, v. v. i.
    Přednáška 1. 11. 2012

    • společenské postavení zvířat a jejich právní pozice
    • obvinění (většinou z vraždy či zranění člověka – často prasata), proces u soudu, odsouzení, poprava
    • vedli vzdělaní právníci, bylo myšleno zcela vážně
    • doloženo od konce 13. stol., vrchol ve stol. 15. a 16., poslední doklad z poč. 20. stol. ve Švýcarsku
    • nejčastěji doloženo ve Francii a Švýcarsku, méně Itálie, Anglie, výjimečně slovanské prostředí – Bulharsko
    • dva typy: 1) trestní řízení proti konkrétnímu zvířeti – za zranění či vraždu, příp. čarodějnictví – světské soudy, 2) hromadné procesy proti škůdcům – církevní soudy
    • obvinění z vraždy či zranění člověka – nejčastěji prasata – dítě ponecháno bez dozoru, prase ho usmrtilo; dále psi, býci...
    • 1906: poprvé popsáno a zpracováno – Evans
    • probíhalo zcela v souladu s pravidly procesů s lidmi – vždy přítomen žalobce a obhájce, výslechy zvířete, zavírání do věznice spolu s lidmi, stejně provedený trest za vraždu jako lidem – stětí, oběšení
    • 1474 Basilej – souzen kohout za to, že údajně snesl vejce – strach – posedlý ďáblem, čarodějnictvím – upálen
    • 1906 – poslední doložený případ tohoto typu, Švýcarsko – loupežné přepadení, kdy dva pachatelé poštvali na oběť psa – ten člověka zabil. Viníkem uznán pes, popraven, muži pouze trest vězení.
      • dnes by se tento případ hodnotil jako použití zbraně (psa) – pachatelem je člověk, pes je zbraní
    • procesy se škůdci u církevních soudů:
      • kobylky, hlodavci – přemnožené kobylky velkou hrozbou – boží trest lidem, nebo vtělení ďábla?
      • hromadný proces s kobylkami – nedostavily se do síně → šli na pole, vyzvali kobylky k dostavení se – nedostavily se :D
      • i škůdci měli obhájce – obhajoba: i oni jsou boží stvoření, Bůh je stvořil a určil jim za potravu rostliny → vykonávají to, k čemu je Bůh určil. U larev chrousta, které úrodu také ničily: jsou to nezletilci, trest jim má být prominut.
      • rozsudek: všichni škůdci jsou vyzváni, aby přestali, jinak bude následovat postih – klatba, exkomunikace... :) Případně jim byl vyhrazen náhradní pozemek, kam byli vyzváni se přesunout. Určitě fungovalo ;)
      • jeden právník založil celou kariéru na tomto – na obhajobě škůdců – Bartholomeo Chassenée – 1522 obhájce myší: nedostavily se k soudu – tvrdil, že předvolání bylo nedostatečné, nebyly o něm zpraveny všechny myši, předvolání musí být důkladnější → nové líčení, znovu se nedostavily :D, tvrdí: myši neměly dost času na přesun, musí jim být dána dostatečná lhůta, aby se dostavily → nové líčení, opět se nedostavily, tvrdí: bylo to kvůli kočkám, myši se bojí dorazit, když ve městě pobíhají kočky, musíme ten den kočky zavřít → už nikdo neakceptoval, odsouzeny
    • Proč toto probíhalo? Procesy lidem musely dávat smysl. Jiná mentalita, mentální svět středověkého člověka. Jinak by je nedělali – byly dost nákladné, náročné.
      • různá vysvětlení, která se objevují:
      • „tmářské období“, temno dějin, dogma – představy o vtělení ďábla, temných sil, časově se shoduje s procesy s čarodějnicemi
      • zvířata ve středověku považována za subjekty? – X takový status ale v žádné jiné oblasti neměla
      • naplnění „funkcí trestního postihu“ (právnický termín)? – tři fáze:
        • prevence – splněno popravou
        • odradit jiné pachatele – X žádná jiná zvířata stejného druhu ale u procesů, poprav nebyla (výjimky – vlčí šibenice za německými městy – jasně za účelem odradit ostatní vlky od města)
        • samotný trest
      • náboženské důvody? – Starý zákon: býk, který usmrtí člověka, má být ukamenován a maso nesmí být snězeno – X není tam ale nic o procesech; Nový zákon: prasata posedlá duchy, Ježíš je sehnal ze srázu – je možné, že právě proto prasata tak často souzena v procesech?
      • důsledek krize společnosti na konci 13. stol.?– X dnešní historikové jsou zdrženliví ohledně toho, nakolik to opravdu byla krize
      • udělat zločin z nevysvětlitelných jevů → vysvětlit, udělat zločin z nehody → najít viníka, udělat zločin zvířete z činu člověka → přenést vinu na zvíře
    • rozvoj vědy, racionalismus – museli vidět, že procesy se škůdci k ničemu nevedou → vymizely
    • co dnes se zvířaty, která způsobí zranění či smrt člověku?
      • za rok 2002 asi sedm úmrtí po napadení psem
      • většinou široce medializováno
      • utrácení psa, který to způsobil: není to nějaké transformované pokračování procesů? „Spravedlnosti bylo učiněno zadost apod.“ …
      • jak se na to dívá zákon: Důvodem k usmrcení zvířete je c) bezprostřední ohrožení člověka zvířetem – nelze aplikovat jako trest za napadení v minulosti → výklad: není v souladu se stávajícím zákonem usmrtit zvíře proto, že napadlo člověka
    • historická a dnešní pozice zvířat ve společnosti a právu
      • antropocentrismus
      • římské právo: zvíře je věc v právním smyslu – týká se hlavně majetkového práva – v posledních desetiletích se ale pojetí zvířete jako věci mění
      • Descartes: zvíře jako automat, nemá žádný intelekt, duši, pocity, vědomí, jedná jako stroj → nemůže trpět, nic ho nebolí – tím se zaštiťovali experimentátoři při vivisekcích prováděných na živém, plně vědomém zvířeti – ono je to přeci vůbec nebolí
      • Darwinova evoluční teorie – impuls ke změně vztahu člověka k zvířatům – člověk společníkem, soukmenovcem zvířat, součást jedné rodiny, sdílíme určité rysy
      • zvířata jako cítící a vnímající bytosti
      • preambule českého zákona na ochranu zvířat – „zvířata jsou stejně jako člověk živými tvory, schopnými na různém stupni pociťovat bolest a utrpení, a zasluhují si proto pozornost, péči a ochranu ze strany člověka“
    • odrazy nového pojetí zvířete v právu:
      • právní ochrana zvířat jako novodobý fenomén
      • všechny „civilizované“ země mají (nějaké) zákony na ochranu zvířat
      • nový občanský zákoník: „Živé zvíře má zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze“
      • za týrání zvířete až 3 roky, za zanedbání péče až 6 měsíců
      • zvíře není subjektem práva, takže nemůže být pachatelem deliktu – není trestněprávně ani jinak odpovědné, nemůže být trestáno a vězněno (argumentem to, že zvíře nemá rozum, aby si spojilo svůj čin a následek – trest)


      Další informace a zdroj použitého obrázku zde: http://www.globalanimal.org/2011/02/14/medieval-court-cases-animals-on-trial/29793/

    9. března 2012

    Holubí etudy

    Jako pražské dítě se ve městě téměř všude setkávám s holuby. Ráda je pozoruju a mluvím na ně. Jsou legrační, jak ťapou po chodníku a hledají, co by kde zobli. Často odehrají nějakou vtipnou scénku. Je myslím docela objevné odložit na chvíli svoje zaujetí lidským světem a pozorovat něco tak přízemního (ve smyslu vertikálně), jako jsou holubi. A možná se jimi i fascinovat. A taky nemít strach, že budu trapný/trapná, nebo že je to dětinské, sedět někde na lavičce a komunikovat s holubem.
    Jednou mě jeden holub moc pobavil, čekala jsem na přechodu přes silnici. Byla dlouho červená, na obou stranách stáli lidé, a mezi nimi holub. Stepoval tam na chodníku, až říkám, že tam přešlapuje jako kdyby čekal na zelenou, „Tak co je, už tu stojím pěkně dlouho a dost se u toho nudím.“ Najednou zelená, lidi z obou stran přecházejí, a spolu s nimi vykročí holub a suverénně šlape po přechodu. Zůstala jsem stát a sledovala ho; spořádaně přešel přechod, vystoupil na chodník, zastavil se a rozhlížel, kam teď. Nakonec si to namířil po ulici dál. Pár lidí si ho také všimlo, byla to moc hezká scénka, holub jde vedle lidí a lidé vedle holuba, všichni užíváme společně jednu cestu a dokážeme koexistovat – tedy existovat pospolu.

    Přála bych si, abysme té koexistence alespoň do určité míry byli schopni. Už podruhé (musím se s radostí pochlubit!) se nám na autobusové zastávce blízko domu zabydlela holubí rodinka. Vystlali si větvičkami výklenek ve sloupu, nikomu tam nepřekáží, maminka sedí v hnízdě a táta hlídá o kousek výš. Minulý rok tam vychovali dvě holoubata, nejdřív to byli takoví holohlaví orlíci a pak zničehonic kluci nebo holky skoro stejně velcí jako máma, a pěkně ji tam vytlačovali. A před pár dny se nám tam uhnízdili znovu.
    Pozorovala jsem holubí mámu dnes, když ke mně přišel starší pán a ptá se, „Taky se na ně díváte?“ „Jojo,“ a chystala jsem se říct něco jako že jsou moc šikovný. A pán pokračoval: „Je to hrozný, ty hnízda by se jim měly ničit, vždyť jich je tu hrozně moc, a tady přece sedět nesmějí.“ Aha. S pánem si tedy o holubech nepopovídáme. Potěšilo mě aspoň pomyšlení, že v naší zemi (ale jistě nejen zde) velká část lidí jenom reptá, že by se něco „mělo“, a sami s tím neudělají nic. A tak doufám, že pán dál zůstane jen u toho, že „by se holubi měli“ vyhánět, a nepůjde sám a nevyhodí holubí mámu i s vajíčky nebo s dětmi na zem a hnízdo do koše. Doufám, že zase budeme mít na zastávce autobusu dva malý holoubky :)

    V časopise naší městské části jsem si pak dnes přečetla článek o zákazu krmení holubů. Píšou: „Holubi, holubi a zase holubi. Jakoby se jen vyslovením toho slova jejich počet zvyšoval. Je jich spousta, a to je problém. Způsobují alergie, šíří roztoče a hlavním problémem pro nás je jejich všudypřítomný trus... Ten může závažně poškodit naše zdraví a to, co dělá třeba s historickými památkami (…),“ atd. „K jejich snížení můžeme správným přístupem přispět my všichni. Třeba likvidací míst vhodných pro hnízdění holubů a umisťováním mechanických zábran.“
    Myslím, že obvinění z ohrožování lidského zdraví jsou přehnaná, minimálně v našem prostředí (holubi v Praze jsou od pohledu většinou zdraví, v porovnání s některými městy v jiných zemích, a i tam hádám nelze mluvit o nějakém veřejném nebezpečí). Zájmu o zachování historické hodnoty budov rozumím, věřím ale, že situace není taková, aby bylo nutno ji řešit radikálně. Holubi ve městě bydlí spolu s námi a s dalšími ptáky, myškami i potkany (jeden mi přeběhnul cestu u domu), pavouky, komáry, mouchami, psy, kočkami, zajíci i srnkami (dva posledně jmenováné taky občas u nás potkávám). Na nás je naučit se s nimi žít, a pokud se nám jejich přítomnost v konkrétním místě akutně nelíbí (např. průchody, podchody, mosty, pavlače... na sídlišti se toho pár najde), zabránit jim sedávat tam a respektovat, že si najdou místo jinde. Snahy zabíjet holuby, trávit je, ničit jim vajíčka a hnízda, štvát na ně dravce, a podobné, „abychom se jich zbavili“, mi přijdou zcela nemístné. Srovnatelné s případnými pokusy fyzicky likvidovat bezdomovce a kohokoli dalšího, kdo se nám vedle nás nelíbí. (Doufám, že jsem teď nějakému blbci neposkytla inspiraci.)

    Před pár dny se mi dále poštěstila trochu kuriózní „záchrana“ holuba. Na Staroměstském náměstí v Praze jsem si všimla holuba, který měl na krku provlečenou uschlou kůrku z vydlabaného krajíce chleba, vypadalo to, jako by měl chomout. Asi někde holubi krajíc chleba našli, vyzobali vnitřek a nějak ve snaze uzobnout si krajíc nadhodili a jednomu se zachytil na krku. V horším případě ho nějaký blbec chytil a chleba mu na krk provléknul, aby to bylo vtipné, nevím. Každopádně už mu pod tím nerostlo peří a příjemné to určitě nebylo, při létání ani při chůzi. Chytit se jen tak nenechal, takže na řadu přišla svačina a získávání důvěry. Pochopitelně se k rozdávání chleba slétla celá smečka, a tedy jsem tam dřepěla, plazila se za holubem s kůrkou na krku a pomalu ho lákala na drobky, a manévrovala mezi několika dalšími, kteří se chtěli na záchraně přiživit. Vtipné na tom bylo, že ten den na onom místě postavili ceduli Zákaz krmení holubů pod pokutou. Také se po pár minutách zjevila policejní hlídka, díkybohu mě nepovažovali za rušitele pořádku, takže jsem mohla pokračovat. Po úspěšném směřování drobků k žádoucímu holubovi o mě začal jevit větší zájem, takže jsem k němu postupně přibližovala ruku a nabízela mu, aby mi z ruky zobnul. K jeho smůle byl přítomen otrlejší Pišta1, který mi bez ostychu uzobával z druhé ruky přímo z housky. Takže jsem střídavě nabízela holubovi s „chomoutem“ a krmila holuba u housky. Nakonec, celkem asi po půl hodině, se kýžený holub osmělil a vzal si drobek z ruky. Pak už byla důvěra navozena a po chvilce jsem na něj mohla sáhnout a kůrku rozlomit. Najednou byla celá kůra z krajíce na zemi a můj milý holoubek ochlebíčkovaný se zamíchal mezi ostatní, poznala jsem ho pak ještě jednou podle opelichaného pásku na krku. Už ale bylo vše hotovo, tak jsem jim všem nadrobila ještě porci housky a mizela odtamtud, protože se už slétali další a vypadalo to na nedovolené shromažďování. Doufám tedy, že se holoubkovi bez chleba na krku chodí i létá líp :)

    Slet holubů, Amsterdam
    1 podle písničky „Strašlivý kocour Fous / Pištu Fištu rád by kous'“; Pišta a Fišta = holubové, kocour Fous = náš kocour Elí. Vzniklo při provokativních promenádách holubů na našem balkóně, přes okno kocourem ostře sledovaných...

    28. července 2010

    Veganství, anti-nazi, Palestina - není to všechno

    Američané nedávno oznámili, že jejich geologové objevili pod zemí Afghánistánu ohromné nerostné bohatství. Některé prognózy říkají, že do pár let Američané zaútočí na Írán. Ruská armáda ve dvou válkách vyvraždila pětinu čečenského národa. Barma – cestovat, necestovat? Bělorusko, poslední evropská diktatura. Izraelská svévole útočí na flotily s humanitární pomocí pro blokovanou Gazu. KLDR popravila svého delegáta a taktéž jeden z nejsilnějších ekonomických hráčů současnosti – Čína – je veden komunisty. Kosovo, Albánie, Srbsko. Je toho tolik, tolik, tolik.

    Mezinárodní a regionální konflikty se mi zdají více než akutní a podle všeho o nich ještě hodně uslyšíme. Jsem z generace raných devadesátek a vyrůstala jsem v dojmech míru a bezpečí. Válka, do které se narodila moje babička, mi přišla celkem vzdálená, a že bych se já narodila do války, to bylo pro mě nepředstavitelné. (V roce mého narození jen tak mimochodem probíhala např. válka v Perském zálivu.)
    Když Američané vtrhli do Iráku, bylo mi dvanáct a byla jsem naštvaná, že „i v téhle době“ je tu zase válka. Nějak jsem měla pocit, že války rokem 1945 víceméně skončily. To, že ozbrojené konflikty, genocida... to vše s koncem druhé světové války celkem hladce pokračovalo, jsem zjišťovala o dost později.

    A teď mám pocit, že protesty, nejrůznější formy aktivismu i mezinárodní ohlasy nereflektují toto dění rovnoměrně. Na úrovni státních zahraničních politik (jako i mezinárodních organizací) mě to nepřekvapuje – jednotlivé státy mají mnoho zájmů, které rozhodují, koho budou kritizovat a o čem mlčet. Ale co takřečený aktivismus? Náš prostor, kde je na nás, o čem se bude mluvit a psát? Palestina. Občas Američané v Iráku, Afghánistánu. Palestina. Izrael, Palestina.

    Čečna! Minulý týden jsem četla rozhovor [1] s Irenou Brežnou (brezna.ch) ve studentském listu Babylon [2]. Irena Brežná je slovenská rodačka, jež s rodinou kvůli srpnovým událostem ´68 opustila zemi. Od osmnácti či tak žije ve Švýcarsku. Aktivistka Amnesty International, spisovatelka a válečná reportérka v Čečensku. Její výpověď je drsná.

    „Ruské jednotky (...) zabily pětinu národa, dvě stě tisíc lidí - Čečenců není ani jeden milion. Každý třetí čečenský muž byl mučen v tzv. filtračních táborech. To nemá v poválečné Evropě obdoby.“ [1]

    Supermarkety na maso
    „I zatýkání mladých mužů (později občas i žen), jejich mučení a vraždění, (...), mělo to i své ekonomické důvody, protože ztýraného nebo mrtvolu umučeného si rodina musela vykupovat, zaplatit v dolarech. Byly na to pevné ceny, asi 2 000 - 3 000 dolarů – živý stál o něco víc, než mrtvý. (...) V jejich tradici je velmi důležitý pohřební rituál – bez řádného pohřbu jakoby člověk nežil. Filtrační tábory fungovaly tedy de facto i jako supermarkety na lidské maso.“ [1]

    V říjnu 1999 dopadly na grozněnský trh tři rakety země-země, odpálené z Kaspického moře. „Tyto přesné zbraně explodovaly na tržnici v pět odpoledne, kdy tam bylo nejvíc lidí – další raketa zasáhla nemocnici. To byly stovky mrtvých, všude ležela na kousky roztrhaná těla. ... K tomu, aby mohly být tyto rakety země-země použity k útoku, musí dát souhlas ruský prezident. V té době to byl Putin.“ [1]
    OSN označila Groznyj za nejvíce zničené město na světě. Letecký útok na Groznyj byl největším bombardovacím útokem v Evropě od zničení Drážďan. Čečna je na celém světě nejvíce zaminovaným regionem.

    "Ně strěljajte! Zděs mirnyje ljudi i děti!" - co víc má člověk říct, když na tohle nikdo neslyší ?

    Brežná se vyjadřuje i k utrpení zvířat za války:
    „(....) krávy stříleli do čela nebo je zlomyslně zavírali hladové do obývacích pokojů a ložnic. Zvířata, která po vesnici bezcílně pobíhala kolem zdechlin, na mě silně působila. Byl to takový kontrast života a smrti. A o utrpení zvířat za války se obvykle nepíše. Napsala jsem reportáž o tom, co to znamená vybombardovaná a vyrabovaná čečenská vesnice, i o trápení zvířat.“ [1]

    Kruté hrátky
    „Ruské velení například za druhé, už Putinovy války vyhlásilo přestávku v bombardování, aby byl čas na evakuaci civilního obyvatelstva, a když tisíce rodin s dětmi a starými lidmi vyrazily z města, tak byly ty evakuační konvoje napadnuté raketami.“ [1]

    Jeden znalec Ruska říkal na nějaké přednášce, volně přepisuji, že obavy z Ruska jsou nafouklé a že jako největší riziko vidí ambice Číny a amerického neokonzervatismu. Národnostní konflikty Rusů a neruských národů by podle něj vyřešilo přetvoření federace na základě civilizačním a ne národnostním (Rusko je podle něj mnohonárodnostní civilizací). Podporovat identitu civilizační a potlačovat emancipaci ruskou, tatarskou, čečenskou.
    Nevím. Přistoupily by kavkazské a krymské národy na jakousi velkou autonomii v rámci Ruska? Hlavně ale – byli by k takovému kroku svolní Rusové? Asi tak stejně jako jsou Izraelci svolní k osamostatnění palestinského státu, řekla bych.

    A když jsem u té Palestiny – chtějí Palestinci a jejich zastánci skutečně nezávislý stát? Co přesně by měl palestinský stát být? Soustava enkláv Pásma Gazy, Západního břehu Jordánu a kusu Jeruzaléma? Problém Palestiny jsem nikdy podrobně nestudovala. Jestli Palestinci požadují území, které, doslova, „patří“ Arabům, bude to asi hodně těžké; před r. 1917 obývali vše Arabové. Kam až tedy jít, kde se zastavit? Přistoupí Liga arabských států na kompromis? Nepřijatelná pro ně byla již situace z r. 1948, kdy Izrael na původně navrženém území vznikl.

    Zpět ke Kavkazu. Kavkaz je krásná země. Drsná, ale krásná. Kolik z nás, kdo se více zajímáme o problémy světa, zná aspoň přibližně mapu Kavkazu a národů na něm? Osetinci, Dagestánci, Inguši, Čečenci... Arméni, Ázerbajdžánci, Gruzínci. Před nedávnem se objevila zpráva, že Turecko stáhlo svého velvyslance ve Švédsku poté, co švédský parlament označil za genocidu vyvraždění více jak milionu Arménů osmanskými Turky v letech 1915–17. [3]

    V souvislosti s Čečnou je genocida zakázaným slovem. „(...) oficiálně to nemůžete nazvat genocidou. Když Zajnab (čečenská fotoreportérka, pozn.) v Ženevě vystoupila na půdě OSN, nesměla slovo genocida použít, jinak by ji okamžitě odstřihli od mikrofonu.“ [1]

    Čečenské ženy, momentka z války, kterou si spousta lidí udrží v paměti možná pět minut.

    ...
    Ropná havárie v Mexickém zálivu pomalu mediálně vyhasíná. To v dnešním světě informační povodně znamená, že není.

    Nejen v televizních, ale i internetových zpravodajstvích si nejde nevšimnout, jak velkou část celkového objemu zpráv zabírají kriminalistické zprávy. Černá kronika. Bojte se, na každé ulici se prochází vrah. A Policie ČR pomáhá, chrání a všechny zachrání.
    Nepovažuji životy a úmrtí jednotlivých lidí za banální. A rozhodně je třeba stále připomínat, jak velká a zbytečná je úmrtnost na silnicích. Ale proboha, proč mám vidět na internetu každý den jako první informaci to, že na Budějovicku byl zastřelen muž, co k tomu říká policie a co si o tom myslí příbuzní pachatele, že na dálnici z Brna do Ostravy srazil opilý řidič motocyklistku, a že v Praze v noci někdo vyloupil večerku. Jistě, je namístě informovat lidi, o tom, že v jejich městě řádí sériový vrah a sexuální násilník. Jaký je ale zprávám o zlodějích, vrazích, pitomých řidičích a podvodnících věnován prostor, mi přijde šílené, obzvlášť když podstatné zprávy „ze světa“ (kde se často jedná o mnohem rozsáhlejší problémy) proklušou v jednominutovém sestřihu.
    Co kdyby během hlavních zpráv běželo na kraji obrazovky nonstop počitadlo, kolik litrů ropy uniká v Mexickém zálivu teď, teď, teď... To by byla sranda. Stejně tak toto –
    beautomated.com/counter – stále aktuální počet pro lidskou chuť zabíjených zvířat; pro americké uživatele zde animalvisuals.org/data/slaughter/?y=2008.


    Závěrem – tohle pásmo myšlenek jsem pojmenovala Veganství, anti-nazi, Palestina – není to všechno. Chtěla jsem zaznamenat, co vše mě v poslední době zaujalo, a především v souvislosti s problémem Čečenska jsem nabyla dojmu, že ze souboru všeho toho, co se děje okolo nás, je spousta zásadních věcí, o kterých se moc nemluví, které se na školách neučí, které se tolik neřeší. Co s tím? Není možné obsáhnout a řešit všechny problémy našeho světa. Ale můžeme se zajímat, hledat a mluvit. A nezapomínat, že jsme všichni součástí jednoho velkýho ušatýho vesmíru.

    A jedno ještě – prosím
    pěkně, je mi devatenáct. Spoustu věcí nevím, ne všemu rozumím a nemám potřebu mít na všechno názor, obzvlášť ne takovej, kterej je „ten jedinej správnej“. Jen vnímám to, co je okolo mě, a mluvím o tom, jak to vidím. Moje názory se mění a změní, to je normální. Možná jsou moje interpretace různých světových problémů v něčem pomýlené, nejsem (zatím?) odbornice. Nesuďte mě proto přísně :)


    Odkazy
    burma-center.org
    d-k-g.de
    kurdove.ecn.cz
    en.wikipedia.org/wiki/Armenian_Genocide
    www.gl.iit.edu/govdocs/maps/maps.htm
     
    www.totalita.cz
    news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/7380642.stm
    special.novinky.cz/izrael
    special.novinky.cz/jugoslavie
    Za objektivnost (zejména) posledních tří neručím.

    Citace

    [1] „Živý stál o něco víc než mrtvý“, Babylon, č. 10-11, XIX (http://www.ibabylon.cz/images/dokumenty/archiv_pdf/09_10/08_babylon_cerven_2010_strana_5-6.pdf).
    [2] http://ibabylon.cz,
    [3] http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/194588-turecko-stahlo-ze-svedska-velvyslance-kvuli-genocide-armenu.html

    24. srpna 2009

    Malý mír ve velké válce

    Chci sem na blog umístit i něco, co se přímo netýká trápení a ponižování zvířat, ale co, doufám, stojí za přečtení, může motivovat a možná má přeci jen co říct i k našemu vztahu ke zvířatům. Je to moje školní esej o knize Malý mír ve velké válce (Michael Jürgs). Napsala jsem ji a umisťuju ji sem i proto, že se mě bizarnosti první světový války silně dotýkají, že je to moc pěknej příklad toho, čemu velmi nepřesně říkáme lidskost, a že v institucionalizovaném zabíjení příslušníků jiné uniformy osobně vidím velikou spojitost s institucionalizovaným zabíjením příslušníků jiného druhu a jiného než lidského jazyka. Velmi košatě řečeno... Snad neodradí zdánlivá délka textu. O spojitostech mezi válčením a hromadném zabíjení zvířat chci ještě dál psát.

    O prvních válečných Vánocích první světové války, v roce 1914, uzavřeli vojáci bez vědomí vyšších důstojníků na téměř celé západní frontě spontánní vánoční příměří. Proti německé císařské armádě zde bojovali Britové, Francouzi a Belgičané. Až na výjimky to byli Němci, kdo v noci z 24. na 25. prosince vyzvali vojáky z protějších zákopů k přestávce ve střílení, k uzavření klidu zbraní a setkání v zemi nikoho.
    Někteří vojáci nejprve začali v zákopech notovat vánoční koledy. Po celé délce německých opevnění vysunuli vojáci na předprseň malé, svíčkami osvětlené vánoční stromečky. Ty jim buď byly doručeny z domácí fronty, nebo je přinesli z nedalekých belgických a francouzských lesů. Z obou zákopů se ozývá volání Merry Christmas, Joyeux Noël, Frohe Weihnachten, někde se zpívá, někde vysunují lepenkové cedule s přáním hezkých Vánoc. Jinde Němci mávají bílou látkou a volají Camarades, camarades, rendez-vous nebo English, we are not shooting tonight. Vojáci z Hannoveru přinášejí za tmy před britské linie osvětlený stromeček, na jehož větve přivázali lístek s návrhem, aby uzavřeli vánoční příměří. U Armentieres v Belgii zase Sasové vrhají namísto svazku ručních granátů do nepřátelských zákopů zabalený čokoládový dort. V těstě byl vložen lístek s otázkou, zda je možné večer nestřílet.

    Poté vojáci, většinou němečtí, navrhují setkání v zemi nikoho. Někteří rovnou vycházejí ze zákopů a beze zbraní směřují k protějším postavením. Volají We not shoot, you not shoot; nikdo na ně nestřílí. Na půl cesty v zemi nikoho se setkávají malé skupinky z obou znepřátelených stran a domlouvají klid zbraní, příměří, na většině míst za účelem toho, aby pohřbili mrtvé. Ti leží všude v rozbité zemi nikoho už dlouhé týdny a pohledu na ně se chtějí zbavit všichni. Když je příměří mezi vojáky domluveno, vylézají ze zákopů další a další, bezpečně a svobodně se pohybují v zemi nikoho a hromadně se setkávají tváří v tvář s vojáky z protějších armád.
    Jako první pohřbívají mrtvé. Obě strany si navzájem pomáhají a mnohde drží dokonce společné smuteční obřady. Poté země nikoho začíná žít. Němečtí i britští (případně francouzští či belgičtí) vojáci si vyměňují konzervy, džem, pudink, tabák, doutníky, víno, rum, sušenky, chléb, a také šály, rukavice, ponožky, jež dostali jako dárek "od panovníka a vlasti" k Vánocům. Sdělují si společné poznatky z války v zákopech – bahno, špína, chlad, krysy, vši. Němci obdarovávají Brity suvenýry, někteří ukořistí dokonce německé helmy piklhaubny. Na památku si vyměňují náboje, knoflíky od uniforem, polní pohlednice i adresy. Lámanou angličtinou, němčinou či francouzštinou si povídají. Ukazují si fotografie svých žen, dětí a rodičů. Kolem rozsvíceného vánočního stromku zpívají společně vánoční koledy v němčině i v angličtině i národní písně obou zemí.
    Když byla zmrzlá země nikoho konečně zbavena těl mrtvých, dohodly se obě strany na mnoha úsecích fronty, že si zahrají fotbalový zápas. Hráli s britskými míči či jen s plechovkou od marmelády mezi trychtýři po granátech a o výsledcích přátelského zápasu nadšeně psali domů.
    Setkání vojáků obou armád v zemi nikoho jsou podrobně popsána v tisících dopisů rodinám. Dodnes se jako historický materiál zachovaly i snímky britského střelce Turnera, jenž s sebou do země nikoho vzal fotoaparát. Na jeho fotografiích pózuje skupinka Sasů s dvěma britskými vojáky. V lednu 1915 fotografie otiskl britský deník The Graphic s titulkem The Power of Peace in the Time of War. Turnerův přítel, jenž snímky poslal domů rodině k uschování, píše v dopise o Sasech, s nimiž si povídal: "Nikdo z nich necítí proti Anglii osobní nepřátelství, všichni říkali, že budou šťastní, až válka skončí." Podobných výpovědí bylo mnohem více. Sasové prohlašují, "We Saxons, you Anglosaxons, why should we shoot each other?" Saský pěší pluk se na druhý den Vánoční dokonce vzbouří a odmítá na Brity dál střílet. Pod hrozbou důstojníků nakonec přeci jen zaujali palebné pozice, ale válku vedou jen na oko. Střílejí příliš vysoko. Britové naproti nim opětují střelbu podobně.

    Takto vypadala situace po zásahu vyšších důstojníků na mnoha dalších místech. Setkání v zemi nikoho jsou už nemožná, když ale dostávají rozkaz střílet, pálí vojáci vysoko nad hlavy svých nových společníků ve válce.
    Vánoční příměří a klid zbraní začal na většině míst v noci z 24. na 25. prosince. Na první a druhý svátek vánoční 25. a 26. prosince se vojáci setkávali v zemi nikoho, po těchto dnech, když se o klidu zbraní dozvěděli důstojníci v hlavním štábu, už to rozkazy mnohde znemožnily. Vojáci musí zůstat ve svých zákopech, nadále se ale nestřílí. Mohou pracovat na opevnění svých zákopů či posedávat na předprsních bez strachu, že budou zastřeleni. Klid zbraní či střelba na oko byly na některých místech dodržovány až do začátku ledna; u Ploegsteertského lesa v Belgii vydrželo příměří mezi Brity a Sasy až do konce února.
    Ne všude však k vánočnímu příměří došlo – na některých, byť ojedinělých místech pokračovala střelba jako každý jiný den. Byly to téměř výhradně pruské regimenty, které dělaly vše proto, aby míru zabránily. Sami ostatní Němci (Sasové, Bavořani) neměli Prusy v lásce, Brity a Francouze před nimi varovali a údajně někteří prohlašovali, že by radši bojovali po boku Britů než proti nim. Nutno však říct, že některé pruské jednotky se k míru také připojily.
    K příměří se připojili i mnozí němečtí a britští, málokteří francouzští a belgičtí důstojníci. Generálové, jež se o setkávání v zemi nikoho dozvěděli často až den poté, vydali okamžitě přísné zákazy (jež byly vojáky nadále všemožně obcházeny). Generálové obou stran se rovněž snažili zamezit šíření informací o tomto míru zdola; například v Anglii však rodiny na domácí frontě obdržely mezitím stovky dopisů, v nichž byla setkání popsána, a předaly je k otištění novinám. Příměří tak nemohlo být popřeno, nanejvýš je mohli prezentovat jako nevýznamné a ojedinělé. V Anglii byly fotografie a dopisy dokumentující příměří otištěny téměř ve všech novinách až po ty provinční. Jeden deník později dokonce píše: It was the most wonderful thing of the war. Naopak německé noviny, které prvních pár dopisů z vánoční fronty otiskly, cenzorové brzy umlčeli. Dál už tisk horlivě vyzýval, aby se nepřestalo střílet ani o svátcích a aby jednotky pokračovaly v boji. Někde bylo dokonce otištěno tvrzení, že chrabří němečtí vojáci umlčeli francouzské vánoční pozdravy ručními granáty. To, že Němci mír nejen neukončili, ale dokonce jej začali, si v Německu nikdo nepřipouštěl. Francouzské noviny mlčí úplně, případně se vyskytuje jen pár zmínek podobných těm německým: že prý francouzští vojáci německou lest rychle ukončili.
    Vánoční příměří z roku 1914 se až na pár výjimek v roce 1915 už nikdy neopakovalo.


    Vánoční příměří je překvapivým příběhem. Vojáci, kteří uprostřed války vylezou ze zákopů a na celé frontě slaví s nepřáteli Vánoce. Moc se o tom neví, příběh se vypráví málokdy, v učebnicích se o něm nepíše. Při výčtu bitev a výkladu vývoje války se krátký klid zbraní jeví jako nevýznamná událost. Dění v zemi nikoho o prvních válečných Vánocích bylo od začátku bagatelizováno a zamlčováno velením na obou stranách. Mnoho jeho účastníků válku nepřežilo a přišly větší události, příběh tak přetrval spíše jako legenda a z všeobecného povědomí o velké válce vymizel. Myslím, že je to velká škoda.

    Představa bratřících se vojáků, kteří ještě den předtím dělali vše proto, aby se navzájem postříleli, a kteří nyní hrají společně fotbal a vyměňují si dárky, je stejně šílená dnes jako byla před 95 lety. Příměří však bylo z dnešního pohledu nepřekvapivým vyústěním prvních měsíců války, která byla horší než všechny předchozí. Zkusme si představit situaci lidí ve válce, a můžeme odpovědět na otázku, proč k příměří v takovém rozsahu došlo.
    Vojáci žili v neustálé bezprostřední blízkosti nepřátel. Celé měsíce jim byli na dohled i na doslech (a na dostřel), často od sebe vzdáleni jen pár desítek metrů. Občas, když se nestřílelo, je slyšeli povídat si a zpívat, občas na sebe ze zákopů vzájemně pokřikovali. Ve válce proto, díky této zvláštní blízkosti, platila nepsaná pravidla, která oba protivníci respektovali; například na sebe vojáci nestříleli při výdeji snídaně.
    Žili pod tlakem necitelného zabíjení, smrt se stala rutinní součástí války. Byli zoufalí z podmínek, ve kterých je nutili přežívat. Střelba a výbuchy a nářek umírajících byly neodmyslitelnou hudbou všech dní. Každým okamžikem hrozilo, že budou i oni zastřeleni. Věděli, že jejich protivníci na tom nejsou v žádném případě lépe, že jejich zákopy vypadají stejně a že i oni se potýkají se stejnými nepříjemnostmi: s vlhkem, zimou, bahnem a vodou v zákopech, s nervovými otřesy, se smrtí.
    A všichni věřili, že válka bude krátká. Že nejpozději do Vánoc budou doma. Teď už ale válka zuřila pět měsíců a konec byl v nedohlednu, bylo stále hůř, ani jedna strana nebyla schopna prolomit frontu a oběti každým dnem přibývaly. V prosinci 1914 už z válečného nadšení, s nímž v srpnu rukovaly na frontu miliony lidí, zbylo málo. Všichni poznali skutečnou bídu války. Několik dní před Vánoci proběhla na západní frontě krvavá ofenziva a země nikoho byla poseta těly vojáků, které nemohl nikdo pohřbít. Na předprsních svítily stromečky a vojáků se začala zmocňovat sváteční nálada.

    Téměř všechny pokusy o sblížení vzešly od Němců. To neodpovídalo obvyklé představě o německém vojákovi jako o brutálním, krvežíznivém a zákeřném, jak ho prezentovala propaganda v dohodovém tisku. Proč byli první právě Němci, na to je těžké odpovědět. Mnoho Němců však před válkou žilo v Anglii. Pracovali tam jako taxikáři, holiči, číšníci; po vypuknutí války byli povoláni do zbraně za Německo. Němci také před sebou neměli tak živý obraz protivníků jako prohnaných šelem, jenž na druhé straně existoval a vyvolával v Britech a Francouzích strach z protivníkovy lsti. Pro mnoho vojáků však byla iniciativa klidu zbraní především možností zbavit se pohledu a zápachu týdny starých mrtvol všude kolem a vyjít na chvíli svobodně ze zákopů. Britové příměří pro stejné důvody uvítali. V očích Francouzů a Belgičanů byli Němci okupanti jejich rodné země a do přátelských rozhovorů se proto pouštěli s většími zábranami.

    Příměří trvalo, skončilo a válka pokračovala další hrozné čtyři roky. O Vánocích 1915 se střílelo téměř na celé frontě. Proč mír nevydržel déle? Proč se příměří z roku 1914 příští rok opakovalo už jen výjimečně? Generálové obou stran si situaci napříště lépe ohlídali. Zjištění, že protivníci jsou přátelští, a že je vojáci vlastně nechtějí střílet, nebylo ve válce žádoucí. Vydali přísné zákazy s hrozbou vojenského soudu všem, kdo se budou bratření v zemi nikoho účastnit. Strach z trestu byl silnější. Snad měli vojáci také strach, že budou doma pokládáni za zrádce vlasti, za zbabělce, a to nejen veřejností, mnohdy i jejich vlastními rodinami. V té době byli stále ještě oslavováni padlí, veteráni a vysloužilci zranění v "hrdinném boji" za obranu vlasti (o obraně vlasti hovořily pochopitelně i centrální mocnosti). Během dalšího roku také příliš narostla vzájemná nenávist vojáků; snad to bylo nezbytné k tomu, aby člověk člověka mohl zabíjet a nezešílet z toho. V roce 1915 byl poprvé použit bojový plyn a jeho následky byly příšerné. Německé vzducholodě zaútočily na britskou domácí frontu a zatáhly tak zemi do války totální. V květnu německé ponorky potopily osobní parník Lusitania; smrt 1198 civilistů vyvolala další vlnu všeobecné (a jinak dál shora podněcované) nenávisti k Německu. A Němci o to víc bojovali a byli nuceni bojovat za vlast, za císaře, za Německo. Za prosté přežití a za udržení fronty.

    Jaké byly důsledky příměří? Z hlediska vývoje událostí na frontě žádné. Byla to pouhá epizoda, mír bez následků. Zasáhl jen do životů jeho účastníků a jejich současníků, kteří válku národů sledovali z domova. Mnozí, jejichž dopisy či deníky se zachovaly, píší o zážitku, na který do smrti nezapomenou. V pár hodinách rozhovorů poznali v nepřátelích prosté lidi, s nimiž měli víc společného než s vlastními nadřízenými, kteří nesnášeli válku a vlastní generály stejně jako oni. Společně zjistili, že umírají pro něco, v co nevěří, co nedává smysl a co by hned skončili, kdyby mohli. Spontánní mír dával lidem naději v lidstvo, v sílu slabých či v brzký konec války. Ačkoli ten se ještě dlouho nekonal, slabí proti silným nepovstali a naději v lidstvo měl v roce 1918 málokdo.

    Jürgsova kniha je velmi romantická. V evropském skle dnešní doby míru je snadné to, co se stalo, idealizovat; myslím však, že na události Vánoc 1914 je třeba nahlížet pohledem tehdejší situace a doby. Všichni vojáci byli přivyklí vojenské kázni, všichni věděli, že budou donuceni znovu střílet. Příměří, nakolik si přáli konec války, pro ně bylo spíše jen příležitostí vydechnout, odpočinout si, pobavit se. A poznat ty, s nimiž se navzájem snažili pozabíjet. Někteří britští vojáci, a zřejmě jich nebylo málo, stále neměli rádi Němce; viděli je jako původce války, ohrožitele Anglie a nelítostné vrahy. Nedokázali se vymanit z nacionalistické nálady tehdejší doby. Podle výpovědí byli i tací, kteří s příměřím nesouhlasili a spatřovali v něm německou lest (a britskou slabost). Na některých úsecích fronty, ač jich bylo velice málo, britští ostřelovači Němce kráčející zemí nikoho s nabídkou míru zastřelili a válka pokračovala i na Štědrý den.

    I kdybychom pominuli moc shora - moc generálů, která měla rozhodující slovo ve vývoji války, malý mír podle mého neměl šanci být mírem velikým. Pocit povinnosti vůči zájmům své země a očekáváním svých otců, potřeba dobojovat za svou vlastní pravdu, zvyk, nacionalismus i strach z potrestání, to vše bylo silnější než odvaha postavit se generálům a veřejnému mínění doma, uznat (hlavně před sebou) své nevítězství a udržet svůj mír.
    Přesto je to, co se stalo o Vánocích na frontě mezi Němci a Spojenci krásnou epizodou lidskosti a důkazem síly lidskosti v pěti rocích něčeho, co lidské nebylo. Vánoční příměří bylo jedinou správnou věcí na daném místě ve správný čas.