Včera jsem se zúčastnila
protestu proti nesmyslnému a krutému vybíjení toulavých psů v Rumunsku. Dlouho neřešený problém toulavých zvířat vygradoval před několika týdny, kdy malého chlapce v Bukurešti údajně usmrtila smečka zdivočelých psů. Později prosákla na veřejnost pitevní zpráva a testy DNA, podle kterých chlapcovu smrt pes nezpůsobil a v ranách nebyly nalezeny žádné psí sliny. Přesto byl v Rumunsku zahájen brutální hon na toulavé psy. Ti nejsou usmrcováni injekcemi, nýbrž ubíjeni, škrceni, upalováni, tráveni a stříleni. Nejabsurdnější na celém masakru je to, že rumunská vláda na konečné řešení psí otázky obdržela od Evropské unie vysokou částku peněz, která však nebyla použita na efektivní a eticky relativně přijatelné plošné kastrace a sterilizace. Některé obce dokonce začaly vyplácet odměny za zabité psy – každému je nejspíš jasné, k čemu toto opatření v chudých oblastech vede. Zabíjeni začali být i psi, jež majitele mají, objevují se případy lidí zmlácených i usmrcených při obraně vlastních psů. Situace v Rumunsku je pro psy kritická, rumunská vláda odmítá přehodnotit svůj postoj a dokonce likvidaci psů posvětila zákonem. V Praze se proto shromáždilo na 200 milovníků psů a odpůrců krutého zacházení s nimi a přišlo před rumunskou ambasádu protestovat.
A zde můj pohled na celou událost. Nemohu nevycházet z komplexního a druhově nerozlišujícího přístupu ke světu kolem mne a zároveň tímto textem nechci shodit práci, kterou lidé pro rumunské psy dělají. Díky za ni. Chci tímto jen nabídnout
kritické stanovisko a možnost zamyšlení nad dopady a prostředky našich akcí. Snad text takto organizátory a účastníky akce přijat bude.
Velkou část účastníků protestu odhaduji na milovníky psů, kteří po akci (a teď ta krutá rána) zasednou v KFC či doma nad kuřetem a kusem prasete, které mimochodem svými kognitivními schopnostmi (aka inteligencí, tolik upřednostňovanou)
psy překonává.
Tito lidé vášnivě protestují proti "zbytečnému" zabíjení psů, aby poté jinde horlivě obhajovali "nezbytné" zabíjení prasat a krav pro lidskou potravu, přestože alternativy k živočišným produktům existují a jsou dostupné, a přestože zdravotnické a ekologické organizace již dlouho upozorňují, že strava bez živočišných produktů je pro člověka
zcela vhodná a
pro planetu žádoucí. Tito lidé se bijí za právo na život pro psy, kterým podle nich přirozeně náleží, a odmítají právo na život pro kuřata, prasata a krávy, kterým podle nich nenáleží, protože jsou to "od přírody" užitková zvířata. Přitom status zvířete jako užitkového / hospodářského / určeného k jídlu je pouze
kategorií v našem vlastním vnímání, proměnlivou v čase i v místě, a představa o "přirozeně daném" potravním řetězci je pouhý vzorec, který je možno kdykoli přehodnotit a který nám bohužel dává pocit práva zabíjet a konzumovat zvířata po statisících,
aniž bychom k tomu měli v našich zeměpisných šířkách jakoukoli skutečnou potřebu a aniž bychom jim museli věnovat jedinou
vzpomínku. Pro tento postoj a pohled na bytosti kolem nás se používá označení
speciesismus (druhová nadřazenost, rozlišování zvířat na milováníhodná a upotřebeníhodná) a
karnismus (představa a myšlenkový systém, podle kterého se zvířata dělí na jedlá a nejedlá) a tyto postoje jsou
řazeny po bok jiným omezujícím a diskriminujícím názorovým systémům jako rasismus a sexismus.
Nyní k
průběhu a obsahu akce. Krásná hesla
Stop killing dogs, Mají právo žít a
We are not indifferent střídaly před rumunskou ambasádou skandované pokřiky
Vypadněte z unie,
Shame on you a
Hovada bezcitný. Pokřik
Bestie, jste svině zarazily organizátorky na žádost policie, aby pokřiky nebyly vulgární. Dav dále vykřikoval
Primitivové!,
Fuj!,
Vylezte ven, hajzlové!,
Srabi!,
Zloději a vrahové! a pod. Protest se bohužel neobešel ani bez
šovinistických nadávek zasraní Rumuni, lidé pokřikovali "Ať vyleze ven ten hajzl rumunskej!", při úklidu po akci také padlo, že "Největší odpadky jsou v tom domě" (myšleno ambasáda). Protest jako celek tak byl přes svůj pozitivní záměr a nesporný dopad na hodnocení veřejného mínění ze strany rumunské ambasády jen další variací na téma
My jsme lepší než vy, necivilizovaný barbarský svině.
 |
| Foto: Fair Play CZ |
Jsme lepší než vy
Je jedno, zda jsou to Asiati konzumující psy a kočky, muslimové podřezávající zvířata bez omráčení, obyvatelé chudších částí Evropy drasticky řešící problém přemnožených psů anebo Španělé mučící oslabené býky v arénách.
Vždycky jsou ti druzí necivilizované bestie, zatímco my jsme humánně se spravující osoby, právem si nárokující označení
lidé, a naše postoje a zvyky nevzbuzují žádné morální otázky.
Ve skutečnosti naše společnost pouze jede na jiných kulturních vzorcích (místo psů a koček jíme prasata a krávy, místo býků v arénách pro zábavu a spršku hormonů střílíme srny v lesích a místo toulavých psů a koček čistíme ulice od stejně vnímajících a bolest prožívajících potkanů a holubů). Ve skutečnosti naše společnost pouze transformovala a institucionalizovala zabíjení zvířat, které se jinde děje na ulicích a před zraky dětí. U nás zvířata zabíjí vyškolení lidé na automatických linkách, všechny hrůzy a krev se odehrávají dobře skryty našim zrakům za zdmi jatek a k nám se produkt ohromného násilí a utrpení dostává již jako od všeho separovaný a úhledně zabalený kousek masa na polystyrenovém tácku.
Jsme humánní, protože nemáme ruce od krve – má je za nás od krve řezník a ten si je před návratem z míst hrůzy zpět do společnosti pečlivě omyje. Jsme humánní, protože nekonzumujeme psy a kočky, my jíme jenom prasata a kuřata a to je normální. Náš názorový systém není v nepořádku. My přeci nejíme ty psy!
Profesionalizace = vše je v pořádku
Jako historička nemohu nenabídnout srovnání a dovolte mi malou odbočku. Naše společnost
ve vztahu ke zvířatům prošla stejným procesem, kterým procházeli nacističtí řešitelé židovské otázky na samém počátku systematického vybíjení Židů. Ve své knize
Obyčejní muži poukazuje Christopher Browning na klíčový moment zlomu v přístupu osob přímo pověřených likvidací Židů ke svým činům a obětem:
profesionalizace, odlidštění obětí a institucionalizace zabíjení hrály hlavní roli. V prvních momentech měli řadoví příslušníci nacistických oddílů problém zabíjet nevinné Židy, muže, ženy i děti. Trpěli pocity viny, těžko se jim střílelo a pohled na masové hroby právě postřílených nahých těl jim
působil potíže. V okamžiku, kdy byl celý proces profesionalizován (likvidovat živé bytosti, v tomto případě Židy, se stalo pracovní náplní, vykonáním rozkazu, splněním pracovního úkolu oddílu – srovnej zabíjení zvířat na jatkách jako náplň ctihodné profese řezníka) a eufemizován ("zvláštní zacházení", "konečné řešení"), rozhodování decentralizované a odosobněné (vrahové pouze "vykonávali práci na rozkaz někoho jiného", zadavatelé zase nikdy osobně nepřišli do kontaktu s obětmi, každý dělal jen "svůj kus práce" – srovnej
odosobněný podíl na zabíjení zvířat pro lidskou potravu: řezník zabíjí, protože musí ukojit poptávku, konzument se zase fyzicky nikdy nesetká se zabíjeným zvířetem a nemusí ho sám zabít), oběti odlidštěné (nebyla to již jména, nýbrž pouhá čísla – srovnej
tisíce bezejmenných kuřat v hale, čísly označovaná laboratorní a hospodářská zvířata) a unifikované (nahé / ve vězeňském oblečení, roztříděné na kategorie vhodní na práci / určení k likvidaci – srovnej zvířata roztříděná do kategorií zvíře užitkové / hospodářské / domácí /
laboratorní), bylo mnohem snazší zabíjet. Stát se profesionálními vrahy a přitom zůstat milujícími otci rodin. Právě tyto zmíněné procesy byly zcela zásadními ve vytváření hrůzného systému průmyslové likvidace lidských bytostí.
Stejné procesy nám pak umožnily vytvářet hrůzy velkokapacitních hal, jatek a laboratoří, konzumovat jejich produkty a přitom zůstat soucitnými lidmi odsuzujícími násilí na psech.
O dalších paralelách mezi chovy zvířat pro potravu a holokaustem výborně pojednává kniha historika Charlese Pattersona
Věčná Treblinka a proto zde s touto tematikou skončím odkazem na ni. Profesionalizací práce výzkumníků a odlištěním zvířat v pokusných laboratořích se pak zabývá socioložka Tereza Vandrovcová ve své práci
Zvíře jako pokusný objekt: Sociologická reflexe. Historickým paralelám mezi konstruováním "druhého" či oběti ve vztahu k obětem holokaustu, vojákům a zvířatům, které jsem nastínila v tomto odstavci, se ve své práci věnuji opakovaně já a brzy snad uveřejním některé ze svých podrobnějších textů.
Kolektivní vina zaměstnanců ambasády
Po teoreticko-historické vsuvce se vrátím k protestu před ambasádou. Pokřiky střídalo vřeštění, pískání a výkřiky Fuj!, kdykoli se ve dveřích ambasády na okamžik objevil její zaměstnanec. Vřeštění přešlo ve
drobný verbální lynč ve chvíli, kdy dveřmi pod dohledem policistů proklouzly ven dvě úřednice ambasády a odcházely domů. Žádost organizátorky, aby protestující nebušili na dveře a na okna, protože se "Rumuni cítí ohroženi na životě", dav ocenil bouřlivým výsměchem. Neskonale vtipné. Ač
nepokojnou podobu protestu a zvukový doprovod včetně používání bubínků, řehtaček a bušení na dveře považuju za
legitimní součást občanského protestu, taky bych se před dvousethlavou křičící skupinou mlátící mi na dveře necítila pohodlně, a obzvlášť znaje působení davové psychózy bych klidně nějakou tu facku očekávala. A tím se dostávám k tomu,
nakolik můžeme a měli bychom uplatňovat verbální násilí a nátlak na představitele země / vlády a zda bychom se přeci jen neměli řídit nějakými základními pravidly ohleduplné komunikace. Bohužel v řadě případů, jakým je i vybíjení toulavých psů v Rumunsku, neexistuje zřejmě jiná cesta než silný mezinárodní nátlak, a vzhledem k urgenci situace je razantní postup skutečně nezbytný. Zaměstnanci ambasád mají tu velkou smůlu, že mezinárodní nátlak je vyvíjen prostřednictvím nich. Mohli bychom donekonečna debatovat o tom, nakolik řadový zaměstnanec ambasády má nebo nemá podíl na politice země, pro kterou pracuje. Jsem však toho názoru, že přes jakýkoli výsledek musíme v každém okamžiku dodržovat
aspoň základní úctu k druhému člověku, nebo se o to aspoň dokola pokoušet. Přístup velké části účastníků této demonstrace, minimálně verbálně, směřoval k pravému opaku.
Za všechno může dědek
Naprostý vrchol demonstrace byl moment, kdy se z okna protějšího bytového domu vyklonil člověk a sprostě davu vynadal. V tom okamžiku se
celý verbální lynč otočil proti němu, megafony namířené do jeho oken, dav skandující
Shame on you! (on má ten chlap něco společného s vybíjením rumunských psů?), spousta zdvižených prostředníčků a výkřiky Odstěhuj se na Jižák, hajzle! Chcípni hajzle! Vražda! Zde už můžu jenom odkázat na všeříkající názvy knih
Masa a moc a
Psychologie davu, protože co víc k tomu říct už opravdu nevím.
 |
| Foto: Fair Play CZ |
Závěrem? Mám pocit, že musíme boj za právo na život pro mimolidská zvířata vést aspoň s minimálním ohledem na právo na osobní důstojnost lidí, proti kterým řveme. Mám pocit, že
stát mezi milovníky psů, kteří křičí Vrahové!, aby si potom dali řízek ze zabitého prasete, ačkoli nemusí, je hrozně divné. Mám pocit, že nasazení davu se kvalitativně nelišilo od nálad proticikánských pochodů v mnoha českých městech posledních týdnů. Mám pocit, že křičet Ty svině! na účetní ambasády je tak trochu
zneužívání práva na protest. Mám pocit, že každý člověk by si měl přečíst
Věčnou Treblinku,
Why We Love Dogs, Eat Pigs and Wear Cows a
Čtyři dohody... do té doby mám alespoň o čem psát.
PS. Otevřeno polemice a komentářům,
vyjma názorů Prasata jsou tu od toho, aby se jedla a
Jíst maso je přirozené, je to potravní řetězec. Díky.
PSS. Vážím si dobrého záměru organizátorů i účastníků demonstrace a jejich dobrý záměr a dopad akce tímto neshazuji. Díky za něj. Protest měl i spoustu pozitivních stránek. Jen si myslím, že je potřeba říci i kritické stanovisko a že na něj mám právo. Je mi také jasné, že záměry a postoje organizátorů a různých skupin účastníků se ne vždy překrývají a že šovinistické a nenávistné směřování některých účastníků nedělá takovým celý protest (znám velmi dobře z vlastních akcí).
PSSS. Jedna z organizátorek akce na konci pronesla, že to byla historicky největší demonstrace za zvířata v ČR v poslední době. Chtěla bych opravit, že za
všechna zvířata, za nejezení jich a za lásku ke všem živočišným druhům bez rozdílu se pravidelně
každý rok schází dvakrát více lidí. To jen bokem.
Odkazy:
FB událost demonstrace
Tisková zpráva (269.cz)
Literatura:
Christopher R. Browning:
Obyčejní muži (čti
recenzi)
Charles Patterson:
Věčná Treblinka (čti
pasáže a
předmluvu Jany Štroblové)
Tereza Vandrovcová:
Zvíře jako pokusný objekt. Sociologická reflexe
Elias Canetti:
Masa a moc
Gustav Le Bon:
Psychologie davu
Melanie Joy:
Why We Love Dogs, Eat Pigs and Wear Cows
Miguel Ruiz:
Čtyři dohody
