28. července 2010

Veganství, anti-nazi, Palestina - není to všechno

Američané nedávno oznámili, že jejich geologové objevili pod zemí Afghánistánu ohromné nerostné bohatství. Některé prognózy říkají, že do pár let Američané zaútočí na Írán. Ruská armáda ve dvou válkách vyvraždila pětinu čečenského národa. Barma – cestovat, necestovat? Bělorusko, poslední evropská diktatura. Izraelská svévole útočí na flotily s humanitární pomocí pro blokovanou Gazu. KLDR popravila svého delegáta a taktéž jeden z nejsilnějších ekonomických hráčů současnosti – Čína – je veden komunisty. Kosovo, Albánie, Srbsko. Je toho tolik, tolik, tolik.

Mezinárodní a regionální konflikty se mi zdají více než akutní a podle všeho o nich ještě hodně uslyšíme. Jsem z generace raných devadesátek a vyrůstala jsem v dojmech míru a bezpečí. Válka, do které se narodila moje babička, mi přišla celkem vzdálená, a že bych se já narodila do války, to bylo pro mě nepředstavitelné. (V roce mého narození jen tak mimochodem probíhala např. válka v Perském zálivu.)
Když Američané vtrhli do Iráku, bylo mi dvanáct a byla jsem naštvaná, že „i v téhle době“ je tu zase válka. Nějak jsem měla pocit, že války rokem 1945 víceméně skončily. To, že ozbrojené konflikty, genocida... to vše s koncem druhé světové války celkem hladce pokračovalo, jsem zjišťovala o dost později.

A teď mám pocit, že protesty, nejrůznější formy aktivismu i mezinárodní ohlasy nereflektují toto dění rovnoměrně. Na úrovni státních zahraničních politik (jako i mezinárodních organizací) mě to nepřekvapuje – jednotlivé státy mají mnoho zájmů, které rozhodují, koho budou kritizovat a o čem mlčet. Ale co takřečený aktivismus? Náš prostor, kde je na nás, o čem se bude mluvit a psát? Palestina. Občas Američané v Iráku, Afghánistánu. Palestina. Izrael, Palestina.

Čečna! Minulý týden jsem četla rozhovor [1] s Irenou Brežnou (brezna.ch) ve studentském listu Babylon [2]. Irena Brežná je slovenská rodačka, jež s rodinou kvůli srpnovým událostem ´68 opustila zemi. Od osmnácti či tak žije ve Švýcarsku. Aktivistka Amnesty International, spisovatelka a válečná reportérka v Čečensku. Její výpověď je drsná.

„Ruské jednotky (...) zabily pětinu národa, dvě stě tisíc lidí - Čečenců není ani jeden milion. Každý třetí čečenský muž byl mučen v tzv. filtračních táborech. To nemá v poválečné Evropě obdoby.“ [1]

Supermarkety na maso
„I zatýkání mladých mužů (později občas i žen), jejich mučení a vraždění, (...), mělo to i své ekonomické důvody, protože ztýraného nebo mrtvolu umučeného si rodina musela vykupovat, zaplatit v dolarech. Byly na to pevné ceny, asi 2 000 - 3 000 dolarů – živý stál o něco víc, než mrtvý. (...) V jejich tradici je velmi důležitý pohřební rituál – bez řádného pohřbu jakoby člověk nežil. Filtrační tábory fungovaly tedy de facto i jako supermarkety na lidské maso.“ [1]

V říjnu 1999 dopadly na grozněnský trh tři rakety země-země, odpálené z Kaspického moře. „Tyto přesné zbraně explodovaly na tržnici v pět odpoledne, kdy tam bylo nejvíc lidí – další raketa zasáhla nemocnici. To byly stovky mrtvých, všude ležela na kousky roztrhaná těla. ... K tomu, aby mohly být tyto rakety země-země použity k útoku, musí dát souhlas ruský prezident. V té době to byl Putin.“ [1]
OSN označila Groznyj za nejvíce zničené město na světě. Letecký útok na Groznyj byl největším bombardovacím útokem v Evropě od zničení Drážďan. Čečna je na celém světě nejvíce zaminovaným regionem.

"Ně strěljajte! Zděs mirnyje ljudi i děti!" - co víc má člověk říct, když na tohle nikdo neslyší ?

Brežná se vyjadřuje i k utrpení zvířat za války:
„(....) krávy stříleli do čela nebo je zlomyslně zavírali hladové do obývacích pokojů a ložnic. Zvířata, která po vesnici bezcílně pobíhala kolem zdechlin, na mě silně působila. Byl to takový kontrast života a smrti. A o utrpení zvířat za války se obvykle nepíše. Napsala jsem reportáž o tom, co to znamená vybombardovaná a vyrabovaná čečenská vesnice, i o trápení zvířat.“ [1]

Kruté hrátky
„Ruské velení například za druhé, už Putinovy války vyhlásilo přestávku v bombardování, aby byl čas na evakuaci civilního obyvatelstva, a když tisíce rodin s dětmi a starými lidmi vyrazily z města, tak byly ty evakuační konvoje napadnuté raketami.“ [1]

Jeden znalec Ruska říkal na nějaké přednášce, volně přepisuji, že obavy z Ruska jsou nafouklé a že jako největší riziko vidí ambice Číny a amerického neokonzervatismu. Národnostní konflikty Rusů a neruských národů by podle něj vyřešilo přetvoření federace na základě civilizačním a ne národnostním (Rusko je podle něj mnohonárodnostní civilizací). Podporovat identitu civilizační a potlačovat emancipaci ruskou, tatarskou, čečenskou.
Nevím. Přistoupily by kavkazské a krymské národy na jakousi velkou autonomii v rámci Ruska? Hlavně ale – byli by k takovému kroku svolní Rusové? Asi tak stejně jako jsou Izraelci svolní k osamostatnění palestinského státu, řekla bych.

A když jsem u té Palestiny – chtějí Palestinci a jejich zastánci skutečně nezávislý stát? Co přesně by měl palestinský stát být? Soustava enkláv Pásma Gazy, Západního břehu Jordánu a kusu Jeruzaléma? Problém Palestiny jsem nikdy podrobně nestudovala. Jestli Palestinci požadují území, které, doslova, „patří“ Arabům, bude to asi hodně těžké; před r. 1917 obývali vše Arabové. Kam až tedy jít, kde se zastavit? Přistoupí Liga arabských států na kompromis? Nepřijatelná pro ně byla již situace z r. 1948, kdy Izrael na původně navrženém území vznikl.

Zpět ke Kavkazu. Kavkaz je krásná země. Drsná, ale krásná. Kolik z nás, kdo se více zajímáme o problémy světa, zná aspoň přibližně mapu Kavkazu a národů na něm? Osetinci, Dagestánci, Inguši, Čečenci... Arméni, Ázerbajdžánci, Gruzínci. Před nedávnem se objevila zpráva, že Turecko stáhlo svého velvyslance ve Švédsku poté, co švédský parlament označil za genocidu vyvraždění více jak milionu Arménů osmanskými Turky v letech 1915–17. [3]

V souvislosti s Čečnou je genocida zakázaným slovem. „(...) oficiálně to nemůžete nazvat genocidou. Když Zajnab (čečenská fotoreportérka, pozn.) v Ženevě vystoupila na půdě OSN, nesměla slovo genocida použít, jinak by ji okamžitě odstřihli od mikrofonu.“ [1]

Čečenské ženy, momentka z války, kterou si spousta lidí udrží v paměti možná pět minut.

...
Ropná havárie v Mexickém zálivu pomalu mediálně vyhasíná. To v dnešním světě informační povodně znamená, že není.

Nejen v televizních, ale i internetových zpravodajstvích si nejde nevšimnout, jak velkou část celkového objemu zpráv zabírají kriminalistické zprávy. Černá kronika. Bojte se, na každé ulici se prochází vrah. A Policie ČR pomáhá, chrání a všechny zachrání.
Nepovažuji životy a úmrtí jednotlivých lidí za banální. A rozhodně je třeba stále připomínat, jak velká a zbytečná je úmrtnost na silnicích. Ale proboha, proč mám vidět na internetu každý den jako první informaci to, že na Budějovicku byl zastřelen muž, co k tomu říká policie a co si o tom myslí příbuzní pachatele, že na dálnici z Brna do Ostravy srazil opilý řidič motocyklistku, a že v Praze v noci někdo vyloupil večerku. Jistě, je namístě informovat lidi, o tom, že v jejich městě řádí sériový vrah a sexuální násilník. Jaký je ale zprávám o zlodějích, vrazích, pitomých řidičích a podvodnících věnován prostor, mi přijde šílené, obzvlášť když podstatné zprávy „ze světa“ (kde se často jedná o mnohem rozsáhlejší problémy) proklušou v jednominutovém sestřihu.
Co kdyby během hlavních zpráv běželo na kraji obrazovky nonstop počitadlo, kolik litrů ropy uniká v Mexickém zálivu teď, teď, teď... To by byla sranda. Stejně tak toto –
beautomated.com/counterstále aktuální počet pro lidskou chuť zabíjených zvířat; pro americké uživatele zde animalvisuals.org/data/slaughter/?y=2008.


Závěrem – tohle pásmo myšlenek jsem pojmenovala Veganství, anti-nazi, Palestina – není to všechno. Chtěla jsem zaznamenat, co vše mě v poslední době zaujalo, a především v souvislosti s problémem Čečenska jsem nabyla dojmu, že ze souboru všeho toho, co se děje okolo nás, je spousta zásadních věcí, o kterých se moc nemluví, které se na školách neučí, které se tolik neřeší. Co s tím? Není možné obsáhnout a řešit všechny problémy našeho světa. Ale můžeme se zajímat, hledat a mluvit. A nezapomínat, že jsme všichni součástí jednoho velkýho ušatýho vesmíru.

A jedno ještě – prosím
pěkně, je mi devatenáct. Spoustu věcí nevím, ne všemu rozumím a nemám potřebu mít na všechno názor, obzvlášť ne takovej, kterej je „ten jedinej správnej“. Jen vnímám to, co je okolo mě, a mluvím o tom, jak to vidím. Moje názory se mění a změní, to je normální. Možná jsou moje interpretace různých světových problémů v něčem pomýlené, nejsem (zatím?) odbornice. Nesuďte mě proto přísně :)


Odkazy
burma-center.org
d-k-g.de
kurdove.ecn.cz
en.wikipedia.org/wiki/Armenian_Genocide
www.gl.iit.edu/govdocs/maps/maps.htm
www.totalita.cz
news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/7380642.stm
special.novinky.cz/izrael
special.novinky.cz/jugoslavie
Za objektivnost (zejména) posledních tří neručím.

Citace

[1] „Živý stál o něco víc než mrtvý“, Babylon, č. 10-11, XIX (http://www.ibabylon.cz/images/dokumenty/archiv_pdf/09_10/08_babylon_cerven_2010_strana_5-6.pdf).
[2] http://ibabylon.cz,
[3] http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/194588-turecko-stahlo-ze-svedska-velvyslance-kvuli-genocide-armenu.html

Žádné komentáře:

Okomentovat