15. dubna 2009

Kapřík

Vyprávění o dni, kdy mi nebylo ani za mák do smíchu a kdy jsem cítila takovou bolest za všechny oběti lidských rukou, že tento den snad navždy poznamenal moji dětskou a lidskou radost z Vánoc.
Svátky vánoční pro mě nejsou a nemůžou být šťastné. Každým rokem se mi tato tradice vzdaluje víc a dnem 22. prosince 2006 snad úplně nejvíc. V ten den jsem stála na dosah ruky od vraha a na dosah ruky od jeho němé, v krvi se zmítající oběti. Stála jsem vedle těch dvou a dusila v sobě všechno to zoufalství a bezmoc a obrovský žal, jak to jen bývá, když člověk "jako já" pozoruje kuchání kapra.
Bylo to dva dny před Štědrým dnem a dva dny po našem promítání proti krutostem jatečního obchodu s rybami. Procházela jsem vánočními trhy "u Anděla", kde na jednom malém náměstí vyrostly nejméně čtyři řeznické stánky. Nešla jsem tudy s radostí jako většina malých dětí, ani, jako většina dospělých, s očekáváním, co budou moji milí říkat na koupené dárky. Mimo to nevěřím moc v kouzlo kupovaných dárků. Šla jsem tudy se zastřenou myslí. Věděla jsem co uvidím a věděla jsem, že to bude bolet, taky jsem věděla, že jako aktivistku mě tato konfrontace rozhodně čeká. Moje očekávání a představy, co musí lidé soucítící se zvířaty prožívat v chvílích, kdy dokumentují jatka a popravy či pracovní lágry ukdákaných slepic, se však ani zdaleka nevyrovnaly děsu, který jsem na tomto místě zažila. Prošla jsem do té doby pár míst krutých k rybám kde byli tito tvorové, pomlácení a plesniví, pomalu umírající v neokysličené vodě, drženi jako plovoucí večeře vedle regálů s denním tiskem. Nikdo z lidí projíždějících s nákupním vozíkem kolem nádrží jakoby neviděl, jak tyto malé bytosti otvírají a zavírají ústa, jak pořád dokola němě lapají po dechu, jak trpí. Kolik mají plísně na svých tělech a kolik krvavých cárů masa se vznáší ve vodě z jejich na kost otrhaných ploutví! To všechno jsem viděla a přesto jsem k řeznickému stánku přišla na nic nepřipravená.
Vkročila jsem do hloučku lidí čekajících na svou porci čerstvého, krvavého masa. Na půl ucha jsem pak poslouchala veselou silnější dámu, jak hlučně rozprávěla s řezníky o všem možném i nemožném a dokonce jim přinesla termosku horké kávy na zahřátí. Pocit solidarity! Poté zaplatila za pět kilo, vykuchání a igelitku a odnesla si svoji mrtvolku domů.
Pro jednoho kapříka si k Andělu přišel také tatínek čtyřicátník s malým synkem v obrovském kulichu, deset let mohlo dítěti být. S nimi jsem se k pultu dostala i já. "Tři kila, vykuchat!" zavelel malý kluk a prodejce začal lovit mezi dušenými kapry. Občas se stává, když naberou kapra do sítě, že další jeden nebo dva se do ní zachytí ploutví. Viděla jsem v takových případech, že prodejci zvedli síť s kaprem do výšky a houpali s ní tak, dokud se ostatní nebožáci chycení za končetinu neutrhli a nespadli s plesknutím zpět do kádě plné polekaných ryb. Utrhané ploutvičky pak dopadnou na hladinu. "Tři a půl, může být?" Dítě se nejistě podívalo na tatínka. "Může," řekl táta. "Může," pak řekl i kluk. Tak ty to budeš mít brzo za sebou, říkala jsem si v duchu já. Kéž bych tušila... Po zvážení všemi silami sebou mrskajícího kapra ho muž udeřil silnou ranou závažím do hlavy. Vlastně asi moc silná nebyla. Zabodl nůž do omráčeného těla pod skřelemi a udělal v něm díru. Krev ryby je stejně červená jako krev kteréhokoli z nás, savců... Pak muž provedl odborný řez a kapr sebou náhle začal mrskat - jen pomalu jsem si uvědomovala, že nabyl vědomí. K čertu se záškuby nervů, k čertu se sténacím reflexem; když vás někdo řeže a vy mlátíte ploutví o stůl, nikoho záškuby nervů zajímat nebudou – cítíte bolest a sakra velkou. A ten nešťastný kapr, na počest křesťanské tradice mordovaný, začal otvírat pusu. Dokořán rozvíral a svíral svá ústa jak nůž projížděl hlouběji jeho tělem. Další rána do hlavy, tentokrát rukojetí sekáčku, ho na chvíli umlčela v tichém řevu. A malý chlapec? Nadšeně pozoroval kapříka, jak krásně mlaská. Oba, otec ani syn, neodvrátili oči od toho nejbrutálnějšího, co následovalo – zbavování šupin. Šupiny jsou zkostnatělými výčnělky na kůži a pokrývá je tenká vrchní pokožka. Řezník uchopil nůž a tupou stranou začal drásat křehké rybí tělo. Jak odíral kůži proti směru růstu šupin, odlétávaly šupiny od nože a chlapec skákal jako koza a nakonec si nechal jednu šupinu pro maminku. Toto násilí, odehrávající se bez mého jediného slova – tedy snad s mým tichým požehnáním – trvalo velmi dlouho a na jeho konci zbylo odrané, holé, do krve zničené rybí tělo. A nešťastník se znovu vzpamatoval. Otevřel naposledy několikrát ústa v tanci se smrtí a jeho žábry se zachvěly; pak dostal poslední ránu. Tou mne řezník ujistil, že kapr byl do té chvíle stále živý, až moc. A při vědomí. Bylo by hloupé říct, že zápasil o život dlouhé minuty, možná sedm, osm. Všechny ryby jako on/ ona totiž svůj život ztrácejí v okamžiku, kdy je lidské ruce vytáhnou z vodního živlu a začnou přehazovat do člunů. Taková zvířata - a nejen kapři, která mají status "hospodářská", totiž žijí pro smrt (a nebo pro mléko, což je, přiznejme si, smrt pro tele a pro onu "dojnici" nakonec také). Na první pohled dobrosrdečný čin, vykupování kaprů a vypouštění zpět do řeky jim bohužel zaručí stejně jistou smrt buď šokem z prudké změny teploty vody, nebo ze ztráty ochranného povlaku na kůži a tím rychlého napadení parazity.

Řezničina na kaprovi byla dokonána uříznutím hlavy a ocasu a rozkrojením jeho oškubaného těla na dvě části, z nichž byly vydlabány všechny pro lidi přebytečné orgány. Kousky jeho těl ("Chcete i hlavu?") zabalili do igelitky a předali novým majitelům. A tak až se mě někdo zeptá, proč se netěším na Vánoce a proč si myslím, že je pokrytecké oslavovat svátky "klidu, míru a lásky" a prolévat při tom krev bez ostychu ne za zdmi jatek, ale rovnou na ulicích, odpovím stejně, jako zareagoval malý chlapec, když dostal do ruky igelitku: "Kapřík!"

Žádné komentáře:

Okomentovat